Generál Píka a poslední poprava v Plzni

Před 63 lety – 21. června 1949 – se odehrála v Plzni poslední oficiální poprava. Na smetišti borské věznice byl oběšen generál Heliodor Píka, díky jehož diplomacii byly ze sovětských gulagů záchráněny stovky vězňů, aby vytvořily československou jednotku...

Generál Heliodor Píka

„Milovaní, nejdražší, před strašně a hrůzně tragickými okamžiky stojím klidný, vyrovnaný, s čistým svědomím – přes mnohé chyby – jsem své povinnosti plnil co nejsvědomitěji a co nejpoctivěji. Jsem přesvědčen, že nejde o justiční omyl, vždyť je vše tak průhledné, že jde o politickou vraždu. Přece však rád přinesu tuto násilnou oběť, bude-li sloužit k uklidnění v národě, k jeho sjednocení...“

(Z posledního dopisu Heliodora Píky manželce a synovi)

Heliodor Píka (1897 – 1949) nastoupil na vojnu jako osmnáctiletý v roce 1915. O rok později přešel do ruského zajetí a po čase do československé zahraniční armády. Po 1. světové válce vystudoval vojenskou školu ve Francii a díky svým mimořádným schopnostem nastoupil do diplomatických služeb. V roce 1932 se stal československým vojenským atašé v Rumunsku a v Turecku.

Po vypuknutí 2. sv. války odjíždí do Francie a Anglie, kde jedná o organizaci československého zahraničního odboje. Z pověření prezidenta Beneše navazuje oficiální styky s vojenskými orgány v SSSR. Po napadení Sovětského svazu Německem se obrací na vládu SSSR s požadavkem, aby mohla na jejím území vzniknout organizovaná československá zahraniční jednotka řízená naší exilovou vládou v Londýně. Po úmorném vyjednávání se plk. Píkovi, tehdy již vojenskému atašé v Moskvě, podařilo v lednu 1942 povolení získat. Svou vytrvalostí, neohrožeností a důsledností dokázal pak vytáhnou ze sovětských věznic a táborů NKVD tisíce lidí, které by je pravděpodobně jinak nikdy neopustily. (Československý armádní sbor se začal formovat v Buzuluku.)

V průběhu války měl H. Píka možnost nahlédnout do fungování totalitního systému komunistické vlády. To se mu v poválečných letech, kdy se stranická moc upevňovala i u nás, stalo osudným. Zejména byl trnem v oku velmi ambicióznímu Bedřichu Reicinovi, plzeňskému rodákovi. Reicin byl rovněž členem buzuluckého armádního sboru, kde měl na starost osvětu. Podle plk. Jaroslava Procházky (shoda jména s nechvalně proslulým tvrdým zastáncem stalinismu dr. Jaroslavem Procházkou), který tehdy působil jako pobočník generála Svobody, byl Reicin u Sokolova v roce 1943 raněn. Poté, co se vrátil k jednotce, už měl na starosti Obranné zpravodajství (OBZ) – tedy tajnou službu a špionáž.

Po válce se stal plk. a později generál Reicin náčelníkem 5. oddělení ministerstva obrany. (Mimochodem podle některých informací, například uvedených v knize Protikomunistický odboj autora generála Bártíka, odešel Reicin do SSSR jako agent gestapa.) Bývalá sekretářka 5. odd. OBZ Ludmila Řičicová – Uhlířová v rozhovoru pro Plzeňský deník (19. 6. 1993) vzpomíná, že si Reicin nechal dovézt část londýnského archivu a zvláště se zajímal o složky týkající se generálů Ingra a Píky, zpravodajců Bártíka, Moravce a dalších. Postupně si všimla, že se pasáže vytržené z kontextu a další zfalšované informace využívají pro přípravu soudních procesů.

Ludmila Uhlířová byla jako zapisovatelka u toho, když generála Píku vyšetřoval tribunál v čele s Reicinem. Předkládali mu podvržené dokumenty o jeho protistátní činnosti. Když Reicin napadl Píku, že je známo, že byl spolupracovníkem západních mocností, Píka, zesláblý těžkou operací žaludku, povstal a řekl: „Pane plukovníku, já jsem nikdy spolupracovníkem západních zpravodajských služeb nebyl, já jsem nikdy nebyl žádným špionem... Ale zato o vás vím, že jste byl a jste agentem Kominterny!“ (Kominterna měla úzkou vazbu na sovětskou tajnou policii. Ostatně s tou Reicin při "výrobě" nezákonného procesu proti generálu Píkovi jistě úzce spolupracoval.) Píkova troufalost, podle svědectví L. Řičicové - Uhlířové, rozlítila Reicina tak, že generála Píku nechal okamžitě převést na „domeček“ (jakési osobní Reicinovo vězení, kde se s vězni zacházelo zvláště krutě). A možná to byl právě tento Píkův výrok, který v Reicinovi vyprovokoval touhu po totální pomstě na borském vězeňském smetišti.

Zatímco v této době ještě sedmadvacetileté sekretářce nevěnovali jinak obezřetní nadřízení pozornost, o pár měsíců později již byla obviněna z velezrady a na devět let uvězněna. Ale jen díky jejímu pozdějšímu svědectví bylo možné se dovědět o výroku JUDr. Karla Vaše, který byl pověřen sepsáním konceptu žaloby proti Píkovi. „Reicin si postěžoval, že není dost důkazů na dostatečné odsouzení Píky,“ uvedla v rozhovoru Ludmila Řičicová - Uhlířová. „Vaš mu odpověděl: Tak mi, Bedřichu, řekni, kolik pro toho Píku potřebuješ – patnáct let, anebo provaz...? Od toho jsem přece právník, abych udělal paragraf, který je potřeba...“

Mnohé napovídá už Vašův citát ze soudních spisů zveřejněný například na webové straně sinagl.cz: „Chazanov (M. M. Chazanov, pracovník velvyslanectví SSSR v Praze a tajný spolupracovník NKVD – pozn. I. K.) mne žádal, abych učinil vše, aby se Píka nemohl dostat útěkem na Západ a abych případu věnoval mimořádnou péči, aby Píka mohl být odsouzen s tím, že je to naléhavá žádost ústředních míst v Moskvě, neboť je obava, že by se Píka mohl dostat na Západ a tam by mohl vyzradit mnoho cenného a živého sovětského tajemství, s nímž se seznámil za války... “

Falzifikáty, mnohdy získané za použití fyzického a psychického násilí na svědcích, byly shromážděny a Píka byl odsouzen k trestu smrti. Šibenice byla podle očitých svědků skutečně postavena na místě smetiště borské věznice. Generál Píka, statečný voják, velký vlastenec a vynikající diplomat, který měl vysoký morální kredit i v zahraničí, byl popraven v časných ranních hodinách 21. června 1949. Jeho tělo nebylo nikdy předáno rodině. Skončilo na plzeňské patologii, kde bylo po dlouhá léta ukrýváno, než ho mladý neinformovaný asistent nechal odvézt ke spálení.

Jak známo, samotný Reicin nedopadl o mnoho lépe. V prosinci 1952 byl popraven. Ne však za tento a obdobné činy, ale paradoxně v dalším vykonstruovaném politickém procesu se spikleneckým centrem Rudolfa Slánského, který opět řídili sovětští poradci. Naopak oddaný stalinista JUDr. Karel Vaš měl mimořádné štěstí (nebo vždy dobré přátele na těch správných místech?). Unikl obvinění ve vykonstruovaných procesech 50. let, a ačkoliv byl i později za své zločiny několikrát souzen, trest byl vzhledem k jejich závažnosti jen zanedbatelný. Za justiční vraždu generála Píky nikdy odsouzen nebyl s odůvodněním, že jde o promlčené činy. Ještě donedávna žil spokojeně v jednom domově důchodců.

Poprava generála Heliodora Píky byla první z politických justičních vražd uskutečněných po roce 1948 komunistickým režimem. Následovala poprava Milady Horákové a několika desítek dalších nevinných lidí. Kéž by tato skutečnost zůstala pro nás dostatečným varováním. Ostatně slova Heliodora Píky z posledního dopisu mi připadají živá a aktuální i dnes:

„Kam že zmizela poctivost a odvaha? Kam zmizelo naše „credo“ zděděné od Mistra Jana Husa a T. G. Masaryka – které jsme tak hrdě sobě i světu připomínali? Pravda! Je to soumrak národního svědomí, nebo už temno svobody, lidských práv? Ne, nemohu uvěřit, neboť genius národa je věčný, přetrvá bouři a nedá zahynouti!...“

P.S.:

Generálu Heliodoru Píkovi jsem věnovala řadu článků, mimo jiné:

Justiční omyl, nebo vražda? Nová Pravda 23. 6. 1990;

Dobře utajený svědek (rozhovor s Ludmilou Řičicovou-Uhlířovou), Plzeňský deník 19. 6. 1993;

Režimy žijí a mizí, jen národ je věčný (rozhovor s plk. Jaroslavem Procházkou), Plzeňský deník 21.6.1997.