O páchání dobra

Je o mně všeobecně známo, že jsem člověk, který s neskutečnou rozkoší páchá dobro. Je to součástí mé povahy a mé nevšední osobnosti a sklony k dobru u sebe pozoruji odmalička.

Sám nevím, kdy poprvé jsem se projevil jako pachatel dobra, ovšem vzpomínám si na tu chvíli, kdy jsem se poprvé v tomto směru projevil velmi výrazně. Bylo to někdy v době mého raného dospívání, kdy jsem před prodejnou potravin potkal smutnou paní, která měla v očích slzy, neboť ztratila pětistovku.
Dnes to asi nikomu nic neřekne, ovšem tenkrát, za dávného socialismu, byla pětistovka bankovkou velmi ceněnou, pro většinu lidí představovala více než čtvrtinu výplaty. Samozřejmě té paní mi bylo líto, proto jsem se projevil jako pachatel dobra a jako částečnou náhradu její ztráty jsem jí věnoval dvě stovky – dvě zelené bankovky s motivem Hradčan. Viděl jsem na ní, že jsem jí udělal radost, děkovala mi v opravdových slzách  a já měl dobrý pocit. Navíc jsem si takové spáchání dobra mohl dovolit, krátce předtím jsem totiž našel pětistovku a takové štěstí je dobré sdílet a předávat dál.

V páchání dobra jsem pak směle pokračoval a provází mě dodnes. Někteří si pamatují na to, jak jsem v tramvajovém kolejišti zahlédl bezvládné lidské tělo. Nejprve jsem ho chtěl ignorovat, pak mě napadlo, že mu může něco být, i zachoval jsem se velmi odvážně. Nehledě na možné ohrožení vlastního života jsem do kolejiště vstoupil, zmíněného jedince uchopil pod paží a přes jeho nepříliš dobře artikulované protesty jej odtáhl opodál na chodník, kde se poněkud vzpamatoval a požádal mě, abych ho doprovodil do hospody, kde si zapomněl mobil. O necelé dvě minuty místem, kde předtím ležel, prosvištěla tramvaj a tvářila se, že pokud by tam zůstal, měla by velký problém včas zabrzdit.
Dotyčný mi pak několik dlouhých desítek minut vyjadřoval svoji vděčnost a zval mě na jednoho panáka za druhým. O tom když tak až někdy jindy.

A jako poslední příklad historka relativně nedávná. Vyjíždíme ze zahrádkářské kolonie na silnici a sleduji, že na nedaleké autobusové zastávce sedí poněkud smutný senior. Když vidí naše auto, využije toho, že zamykám bránu, z níž jsme vyjeli, přichází k nám s rukama sepnutýma v prosebném gestu. Zeptám se ho, co pro něj můžeme udělat, a pán mi vysvětlí, že se netrefil do odjezdu autobusu a teď má čekat více než půl hodiny na další a jestli bychom ho vzali s sebou aspoň k metru. Dohodneme se okamžitě a za chvíli už sedí u nás na zadním sedadle a dovezeme ho na zastávku, odkud mu jede vhodnější spoj domů. Cestou nám vysvětlí, že už je mu přes 90, doma má nemocnou manželku a další historky ze života. A když se s námi loučí, je rovněž dojat na maximum, protože prý před námi žádal o pomoc několik dalších řidičů a byl jimi ignorován.

Ač to není v současnosti velmi populární, sklonů k páchání dobra se asi jen tak nezbavím.