Auto zastaví u chodníku. Pod lampou stojí muž, který je společensky indisponovaný. Brzy se zorientuje, vratkým krokem se přiblíží k zadním dveřím auta, po další chvíli se mu podaří vzít za kliku a na sedadlo se svalí jako lavina.
Řidička protáhne oči, vyběhne do nočního deště, zabouchne příslušné dveře a vrátí se na své místo.
„Uf,“ řekne, připoutá se, zavergluje šaltrpákou a vydá se do provozu.
„Dobrý,“ ozve se ze zadního sedadla. „Dobrý ten, ten, večer,“ pokračuje zákazník, „já pot, potřeb, pořebuj...“
„Já vím, kam potřebujete dovézt,“ odsekne řidička a zákazník se zarazí.
„Moment,“ zabublá, „vy, vy jste, jste, jste, ženská?“
„A co jako?“ odsekne řidička.
„No jen, že,“ pronese zákazník a konečně zmlkne. Je příliš mimo, aby rozuměl tomu, co se děje. Z řidičky vidí jen část vlasů, pravé rameno a kus pravé ruky. Nic víc. A když se pokouší soustředit svou pozornost na vnitřní zpětné zrcátko, zjistí, že se v něm řidička neodráží. Má ho natočeno tak, aby ji nezabíralo.
„Bf, hu, mh, pf,“ pronese zákazník.
„V pořádku,“ uklidní ho řidička.
Auto se protáhne několika křižovatkami, aby zastavilo před přízemním domkem v ulici plné úplně stejných přízemních domků.
„Jsme tady,“ oznámí řidička a sdělí zákazníkovi cenu.
„Jo, moment,“ vysloví těžce zákazník, zašátrá ve svých kapsách a pak vytáhne bankovku vyšší hodnoty.
Podá ji řidičce.
„Počkejte, dám vám nazpátek,“ říká řidička, ale zákazník mávne rukou, na nekolikátý pokus otevře dveře a doslova se vykutálí na chodník.
Řidička pokrčí rameny, znovu oběhne auto, zabouchne příslušné dveře, obejde ležícího zákazníka a vrátí se na svoje místo za volantem.
Znovu zavergluje šaltrpákou a opatrně se rozjede.
„To jsi dopadla, Ester,“ ozve se ze zadního sedadla.
Řidička ztuhne a vzápětí se uvolní.
„Zdravím tě,“ pronese klidně, „dlouho jsem tě neviděla.“
„A pořád jsi vtipná,“ zní odpověď zezadu.
„Jenom nejsem Ester,“ řekne řidička. „Jsem Laura,“ a volným prstem klepne do cedulky se jménem, která visí na palubní desce.
„Laura? Proč?“
„A navíc mám pauzu, takže jdu na kafe,“ vede si řidička svou, sjede ke svítící budově nonstop bistra.
„Jdu s tebou,“ ozve se ze zadního sedadla.
Oba vystoupí do deště a vejdou do bistra. Řidička jde automaticky k automatu, hodí do něj mince a nechá si do plastového kelímku nalít kafe. Její společník si nechá do podobného kelímku nalít ovocný čaj.
Oba usednou k jednomu stolku. Holka za pultem bistra je přejede znuděným pohledem a vrátí se k rozečtenému časopisu.
„Vozit v noci opilce, to jsi chtěla?“ zeptá se řidiččin společník. Sedí ve stínu a kdyby Laura nevěděla, že tam je, neviděla by ho.
„Nejen v noci,“ řekne, „a nejen opilce. Většinou vozím spořádané lidi.“
„Jak myslíš,“ odpoví její společník. „Ester...“
„Laura,“ skočí mu do řeči.
„Ester...“
„Laura!“
„Ester...“
„Laura!!!!“
„Tak tedy Lauro,“ povzdechne si muž ve stínu. „Proč jsi vlastně Laura? Jak jsi na takové jméno přišla?“
„Už jsem nechtěla být Ester,“ pronese Laura. „Navíc jméno je jen shluk znaků. A v této zemi,“ udělá ve vzduchu kruh prstem, „je to, jak se původně jmenuješ, každému u prdele.“
„Není to hloupé?“ zeptá se muž ve stínu. „Přece jsi byla spokojená, uctívali tě...“
„Uctívali?“ ušklíbne se Laura. „Možná ze začátku, když si ještě mysleli, že jim to pomůže. Pak se na to vymlouvali, aby se mohli chovat jako barbaři.“
„Taky to byli barbaři. Ale byl to tvůj lid.“
„Můj lid? Ani omylem,“ říká Laura studeně. „Jak se jim něco přestalo líbit, klidně by mě zavrhli. Začali se přesouvat jinam a vzali mě s sebou. Přišli sem a tady už byli mí předchůdci, které uctívali ti, kteří tu žili. A pak přišli další a přinesli si své idoly, které uctívali. Pak se pohádali o to, koho mají uctívat a nakonec na nás všechny zapomněli.“
„Se mnou,“ řekne muž ve stínu, „by na tebe nezapomněli.“
„Nepřeháněj,“ odsekne Laura.
„Myslím to vážně,“ pronese muž ve stínu.
„Já taky,“ pronese Laura studeně. „Vozím lidi. Jiní z naší skupiny, která se tu postupně nashromáždila, provozují pohřební služby, doplňují zboží v regálech, provozují zábavní centra nebo provozují občerstvení ze svých původních zemí. Všicni máme společné to, že normálně nejsme vidět Lidi nás míjejí a nikdo z nich o nás už nic neví.“
„A taky pomáháte zkrachovalcům, aby se vrátili do života.“
„Přesně tak,“ kývne Laura hlavou a na chvíli se rozprostře ticho.
„Mám pro tebe nabídku,“ pronese poté muž ve stínu.
„Povídej,“ vybídne ho Laura.
„Přidej se ke mně,“ řekne muž ve stínu. „Se mnou tě budou znát všichni. Budeš slavnější než Madonna. Než Britney Spears. Než...“
„Než Lucka Vondráčková?“ zeptá se Laura posměšně.
„Pffff,“ odfrkne muž ve stínu. „Budeš světová hvězda a nemusíš pro to hnout prstem.“
Laura dopije, vezme svůj kelímek, zmačká ho v ruce do malé kuličky. Tu pak ledabyle hodí přes rameno. Kulička plastu letí vzduchem, párkrát zarotuje a nakonec dopadne do igelitového pytle uvnitř odpadkového koše.
Holka za pultem protočí znuděně očima.
Laura se opře lokty o stůl a mírně se nad něj nadzvedne.
„Myslíš, že o tu tvou nabídku stojím?“ zeptá se.
„A nestojíš snad?“ diví se muž ve stínu. „Z někoho, kdo slouží jiným, se staneš někým, komu souží ostatní.“
„Vážně si myslíš, že toužím po tom, aby mi někdo sloužil?“ zeptá se Laura znovu.
„A netoužíš?“
Laura vstane. Nadechne se a ještě víc se narovná v ramenou.
„Ne,“ řekne důrazně. „Až mě přestane bavit jezdit, možná mě najdeš v nějakém podobném podniku, jako je tenhle. A taky hezky za pultem.“
„Rozmysli si to,“ řekne muž ve stínu naléhavě.
„A navíc mi právě skončila pauza a já jdu zase jezdit,“ otočí se Laura a jde ke dveřím. Muž ve stínu zmačká svůj kelímek, opatrně jej odhodí do odpadkového koše a vyjde ven za Laurou.
„Rozmysli si to,“ opakuje.
„Řekla jsem ne,“ pronese Laura důrazně, „a moje ne prostě znamená ne. Takže ne. A už mě nevyhledávej.“
Neohlédne se, jde ke svému autu, otevře dveře, nasedne k volantu a přijme hovor o zákazníkovi.
„Už tam jedu,“ ohlásí vesele.
Zákazník, který na ni čeká, je spořádaný pětačtyřicátník. Dokonce má i deštník.
„Dobrý večer, nebo skoro už dobré ráno,“ řekne, „prosím dovézt na adresu...“
„Já vím, kam jedete,“ řekne Laura, „je to třicet sedm kilometrů. Když to vezmeme zkratkou, tak třicet čtyři. Kudy budete chtít jet?“
„Je mi to jedno,“ odpoví zákazník udiveně. Laura se usměje.
Před nonstop bistrem pořád stojí muž ve stínu. Po době, která se zdá být nekonečná, se nadechne a temně pronese: „Však ty ještě ráda mou nabídku přijmeš.“
Následně se otočí a odchází deštivou nocí do neznáma.
