Jaroslav Čejka: Za svůj život jsem vystřídal třicet zaměstnání a devět různých profesí

Byl stavařem, učitelem i spisovatelem. Stihl napsat už čtyřicet knih. Tu poslední - Magická setkání -  poskládal z povídek publikovaných na blogu iDNES.cz. Zasoutěžit si o ni můžete i vy. 

Autor textu už v životě vedl několik stovek rozhovorů na různá témata. V minimu případů se ale stalo, že by rozhovor vedl s minimálním zásahem. Pana Čejky se člověk totiž nemusí příliš ptát, když začne povídat o své profesi, rozhovor se vlastně tvoří sám. Že se točí kolem nové knížky, není překvapivé. Zvlášť když prakticky celá vyšla na blogu.

Celá kniha se točí kolem právníka Milana Stárka, jehož kariéra dobře začíná, nicméně po nejrůznějších komplikacích končí v invalidním důchodu. Zároveň ale prožije řadu naprosto bizarních setkání, ve kterých se míchá současnost s minulostí. Trošku politické satiry, trošku sci-fi, a vznikne unikátní mix, který si můžete přečíst i vy. Ale nejlépe knihu popíše sám autor. Stejně jako třeba to, kdo ho inspiroval k psaní poezie nebo jak napsal první knížku.

A nezapomeňte, na konci rozhovoru najdete dvě soutěžní otázky. Kdo bude chtít knihu vyhrát, musí splnit dvě podmínky. Odpovědět správně na oba dotazy a do 6. 11. zaslat správné odpovědi na [e-mail]. Trojice těch, kteří budou znát správné odpovědi a zároveň budou nejrychlejší, knihu Magická setkání dostane. 

Tak jak začít jinak než novou knihou. Na co byste mě nalákal? 

Ta knížka má sice napsáno na zadní straně obálky, že je to dvacet nových povídek, ale ony to povídky jsou a nejsou. Proto má podtitul „Puzzle story“ a jmenuje se Magická setkání, protože ty jednotlivé story skládají dohromady jeden velký příběh.

Ústředním hrdinou všech epizod, jak já těm povídkám říkám, je právník Milan Stárek, který v prvním příběhu vystupuje jako prokurista v advokátní kanceláři. Později je úspěšným advokátem a nakonec si natluče hubu. Vyloučí ho z advokátní komory a končí jako invalidní důchodce, který si pořídí psa.  V pozadí je hlavní zápletka, ale čtenář se všechno dozví až na konci.

Ty epizody samotné jsou vlastně sci-fi a objeví se také politická satira. Protože hrdinu sice neposílám do patnáctého století, jako pan Čech svého pana Broučka, ale jako advokáta ho například vyhledá popravený (reinkarnovaný) pražský měšťan Jiří Řečický. Jindy jede hlavní hrdina do Brna k soudu, kde zastupuje klienta ve věci kšeftu se zbraněmi, a cestou se mu do auta vecpe starý vousatý člověk, který se představí jako Chval z Kozojed, zbrojíř blanických rytířů, který jede taktéž do Brna řešit služební záležitost do ústavu genetiky. No a setká se také s Josefem II., oběťmi čarodějnických procesů na Jesenicku…

Normálně se bojím zeptat, co vás vlastně inspirovalo.

No život (smích).

Klíčová setkání jsou samozřejmě obalená jako kost masem zážitky toho právníka, který je napřed ambiciózní koncipient, ale ta práce ho nebaví a nejraději by se stal spisovatelem. Není si ani jistý tím, jestli jeho zážitky nebyly nějaké halucinace, nebo jak k tomu vlastně přišel.

Vy jste ale ty povídky publikoval nejdříve na blogu...

Téměř všechny jsem publikoval na blogu. Z dvaceti povídek jen dvě vyšly jinde.

Jaké byly reakce? 

Dobré, až jsem byl velmi překvapený. On člověk přemýšlí, kam to vlastně zařadit. Rubrika Poezie a próza je totiž nejméně čtená, což je celkem logické. Byl jsem ale mile překvapený, kolik přečtení texty měly a kolik kliků na karmu. Co je hlavní, několik čtenářů se mi ozvalo, což se mi nikdy předtím nestalo. Jedna čtenářka mi napsala, že se pokaždé těší na nový příběh, protože je vidět, jak se u toho bavím. Jedna známější účastnice diskusí se mě zeptala, jestli bych neměl nic proti tomu, že by moje povídky přeložila do angličtiny a šířila dál mezi svými známými.

Co vy a blog? Jak jste k němu vlastně přišel? 

Já velmi rád experimentuji, ale s ohledem na věk už to není bůhvíco. Velmi mě zaujal boom literatury a filmu žánru sci-fi, paradoxně proto, že já sám nemám sci-fi moc rád. Já míval rád sci-fi, jaké psal Ray Bradbury nebo Asimov. Líbí se mi, když je to o lidech, a ne o technice. A protože jsem si říkal, že jde o to, jaká sci-fi vlastně je, že to musím taky zkusit. Ale takovou, která je mi blízká. Žádná vzdálená budoucnost a technika, ale třeba přenosy v čase a podivná setkání.

Publikovat dneska někde povídku v časopise nebo novinách není lehké a koneckonců já patřím do generace autorů, která nemá od listopadu na růžích ustláno. Tehdy (za komunistů, pozn. autora) se literatura rozdělovala na tři části. Imigranti, disidenti nebo oficiální autoři. Takže každý, kdo publikoval, byl buď oficiální autor, nebo šedá zóna.

To se po listopadu pochopitelné trochu převrátilo a lidé, kteří nemohli publikovat, měli zelenou. A je to správně, já sám dělal všechno, aby se to stalo. Ale na nás se tak nějak zapomnělo. Někdy úmyslně a někdy neúmyslně. No a nakonec, i v té literatuře vždycky zuřil a zuří konkurenční a generační boj. Proto jsem si řekl, že vyzkouším nové médium. Bylo to v době, kdy mi operovali kyčel a byl jsem trochu nepohyblivý v nemocnici, později v lázních. A tak jsem zkusil blog.  

Když jsem se o tom bavil se svými generačními vrstevníky, tak mi říkali: „Prosím tě, to je grafomanská záležitost!“ A já si řekl „no a co“. Začal jsem psát, a tím pádem také číst, a zjistil jsem, že ano – píše tu řada grafomanů, to je pravda. Ale také tu píše řada talentovaných autorů, a píše tu především řada autorů, kteří mají zajímavé životní zkušenosti a mají úplně jiné názory, než jsou publikované v takových těch mainstreamových médiích. A to mě začalo bavit.

Blogy otevírám jednou denně a občas tam čtu něco, co je i pro mě ztráta času. Občas tam zase čtu něco, kde objevím tu hrabalovskou perličku na dně. A začnu toho autora sledovat.

Pojďme zpět k vám, kolik jste vlastně napsal knih? 

Je to už čtyřicátá knížka. Já jsem původním povoláním stavební inženýr. Ještě předtím jsem pracoval na stavbě, protože mě tehdy z kádrových důvodů na výšku rovnou nepustili. Za svůj život jsem vystřídal třicet zaměstnání a devět různých profesí, takže jsem se asi osmkrát nebo devětkrát rekvalifikoval.

A u toho všeho jste napsal čtyřicet knih? Kdy první?  

To se těžko říká. Vůbec první literární text jsem napsal ve čtrnácti letech, když jsem ležel s prasklým žaludečním vředem. Musel jsem tehdy šest neděl ležet a u toho si pořád četl. A když mě to později už nebavilo, poprosil jsem rodiče, aby mi půjčili psací stroj, co jsme měli doma. Tam jsem vyťukal takovou prvotinu, ani nevím, jak se to jmenovalo. Zkrátka román ve stylu knížek Jaroslava Žáka.  

Já jsem si to dokonce sám ilustroval, protože jsem strašně chtěl být malířem, až do doby, než jsem pochopil, že nemám absolutně žádný talent.  

Když jsem dělal na stavbě, tak jsem se tam seznámil s Ivanem Wernischem, což je jeden z nejlepších básníků. Seznámil jsem se tam taky s Vladimírem Poštulkou, textařem, a nakonec i s Milanem Maruškou, což byl později známý režisér, který měl ale za komunistů „plot“.

A to všechno byli kluci od kumštu a prakticky všichni psali básničky. Tak mě to chytlo a začal jsem psát taky. Několik let jsem publikoval poezii a vydal několik básnických knížek. Ale protože mě táhla próza, začal jsem se motat kolem ní, a smočil jsem se dokonce v divadelních textech, napsal jsem pět divadelních her.  

Kdybyste měl položit otázku v soutěži o knize a měla by se týkat vás, co by to bylo? 

Používám stálý pseudonym pro detektivky. Čtenářům to můžu ulehčit jemným náznakem. Poslední kniha, kterou jsem publikoval pod tímto pseudonymem, vyšla letos na jaře a jmenuje se Slepé okno. 

Soutěžní otázky tedy znějí:  

a./ Které deskové hře propadl v šedesáti letech pan Čejka? (odpověď se dá dohledat na blogu) 

b./ Jaký pseudonym používá pan Čejka pro detektivky?

Odpovědi prosím posílejte na [e-mail], a to do 6. 11. Jména trojice výherců zveřejníme na blogu iDNES.cz. 

-admin-