Blog mi otevřel dveře do světa slova, říká Šárka Sudová

Na otázky odpovídala v poklusu mezi pracovním stolem, Eurosportem a Jabloneckou přehradou, kam chodí vyklusávat pracovní stres. "Písmenka klapu do klávesnice jednou rukou, na druhé držím palce našim lyžařům a snowboardistům a v uchu mě škrábě handsfree sluchátko, které zoufale pípá, neb je neustále vybité," dala manažerka komunikace Českého lyžařského svazu najevo, že přes konec aktivní akrobaticko-lyžařské kariéry ji sníh stále zajímá.

Jako bývalá závodní lyžařka ses účastnila olympiády v Soči. Cos tam měla za funkci a co se tam dělo?

Já se neúčastnila jako bývalá lyžařka, takovou kategorii tam bohužel neměli, ale už chystám návrh Mezinárodnímu olympijskému výboru na založení Exlympiády, tedy her vysloužilců, případně Crashlympiády, kde bych mezi ostatními katastrofickými povahami mohla být nejdiskutovanější adeptkou na placku. Oficiální název mojí sočské funkce byl Press attache české výpravy. A co se v Rusku dělo? To byste koukali! Ale když to popíšu komprimovaně - hodně se tam sportovalo, málo spalo, občas bulelo rozčilením a velmi často plakalo dojetím.

ve Vancouveru v roce 2010blog na iDNES.cznaučit hrát golfgolfovém deníku.

Sjíždění velkých kopců je riziková záležitost. Co všechno sis za svou kariéru zlomila nebo roztrhla?

Nejdřív jsem si párkrát zlomila srdce, většinou o někoho, kdo byl sexy už jen tím, že byl z ciziny. Zlomila jsem si pěknou řádku lyží. Vlastním zadkem jsem zlomila i nějakou tu hůlku, když se do mě tatínek snažil natlouct náklek. Po mnohých nezdarech jsem si zlomila psychiku. Zlomila jsem rekord v počtu držkopádů bez příčiny. Roztrhla jsem si závodní kalhoty tak, že nohavice držely jen na pásku a utrhla si ostudu, když jsem se na prvním Světovém poháru v Česku proválela od startu až po cílovou diváckou tribunu. Co se týče úrazů, rozšmelcovala jsem si levé koleno a na závěr kariéry taky tři hrudní obratle naráz. A jednou jsem si po letu v závratné výšce půl metru nad zemí takřka přerazila nos, to bolelo nejvíc.

Jak bys popsala ten pocit, který tě donutí sednout a psát? Byla první motivací jednička ze slohovky na základce?

Přepadne-li mě nutkání sdělit světu něco, co bezpodmínečně musí vědět, aby byla zachována jeho existence, přirovnala bych ten pocit ke kejchnutí. Člověk se ošívá a neuklidní se, dokud to není venku. Bohužel pocity, které mě nutí sednout a psát v posledních několika měsících, jsou mnohem předvídatelnější. Jmenují se uzávěrky. Pracuji a nestíhám žít. Jednička ze slohovky první motivací rozhodně nebyla. Toužila jsem stát se sochařkou, ale mramorové bloky se po světě společně s lyžemi tahaly blbě, tak jsem přesedlala na spisovatelku, protože papír je, jak všichni víme, skladnější.

Tvou hlavní zbraní je vtip, který se nedá vycucat z prstu. Jak se ti daří být vtipná?

Tahle otázka mě rozesmála. Nemyslím si, že jsem vtipná. Spíš trapná a lidi se smějí z čisté radosti, že je na tom někdo hůř než oni.

V poslední době se mezi blogery rozšířila móda vydávat knihy. Jsi součástí tohoto mainstreamu a pilně střádáš materiál na papírovou chloubu?

V každém autorovi dřímá duše ješitná a jakmile se mu karma přehoupne přes čtyřku, což je můj případ, začne se zodpovědně hlásit k literární obci, aby o jeho talent někdo nějakým nedopatřením třeba nepřišel. My všichni, co si myslíme, že něco umíme, tu po sobě toužíme zanechat stopu. A je snad lepší způsob, než vydat knížku? Jen si musím dávat bacha, abych tu namísto lehkého obrysu podrážky nenechala ničivou šlápotu jak od dinosaura. Na to jsem expert.

O čem všem bloguješ? Je nějaká oblast, kterous ještě nepokryla a která tě přitahuje?

Nespecializuju se na pokrývání, i když střecha u ségry na baráku se nám tuhle docela povedla. Do extrémů jako je třeba globální oteplování, problematika pěstování dýní či náš pan prezident, se při psaní nepouštím, o nějaké přitažlivosti už vůbec nemůže být řeč. Úplně mi stačí vlastní život. Naštěstí je tak tragikomický, že o témata není nouze. Pominu-li fakt, že se smějí mně, těší mě, když se lidi při čtení mých článků smějí. Špatných zpráv je na světě až dost a každý úsměv se počítá.

Díky blogu ses dostala k lukrativnímu džobu manažerky komunikace Svazu lyžařů ČR. Jak se to seběhlo?

Tady se zřejmě očekává nějaká senzace typu: „Napsala jsem těžce intelektuální, nekonečně hlubokou a přitom hravě odlehčenou úvahu o budoucnosti českého lyžování a na Svazu lyžařů usoudili, že beze mě nemůžou být.“ Ale je to mnohem přízemnější. Blog mi otevřel dveře do světa psaného a mluveného slova. První opravdovou školu mi dal Český rozhlas, pak přišla nabídka z lyžařského svazu. Pod ním jsem jako více či méně úspěšná závodnice strávila téměř celý dosavadní život, takže kruh se uzavřel.

Co tam děláš?

Když to hodně osekám, ať nenudím, snažím se řídit komunikaci dovnitř směrem ke sportovcům, zaměstnancům a členské základně i ven směrem k partnerům a českým médiím. Ale někdy je to boj Davida s Goliášem. Asi nemusím dodávat, že Goliáš nejsem.

Jak lidi lákáš na lyže nebo na to, aby lyžaře sledovali?

Na lyže lákám lidi na pamlsky, tuze nerada vyrážím na kopec sama. S lákáním lidí na sledování lyžařů je to složitější. Obecně se dá říct, že jsou lyžaři a snowboardisté velice pohlední lidé a dá se na ně koukat, čili je sledovat. Bohužel z nich pod vrstvami závodního oblečení, helem a brýlí většinou není nic vidět. Takže jasnou výhodu mají širokoramenatí běžci v tenkých kombínách, ti si na nedostatek pozornosti, zvlášť ze strany fanynek, stěžovat nemůžou. No a u zbytku svým nervózním pobíháním v cílovém prostoru, případně prostoru před obrazovkou Eurosportu obvykle strhnu i svoje okolí, takže pak sledují a fandí všichni, i když často neví čemu nebo komu. 

Jaká je budoucnost českého lyžování?

Nemám křišťálovou kouli, chlupatou bradavici ani vypelichaného kocoura, tak těžko říct. Vidím přítomnost a ta vypadá dobře, některé hvězdy září docela jasně. Otázkou zůstává, jestli děláme dost, aby nám nezhasly.

V poslední době nelyžuješ, ale golfuješ. Co je to za sport a už ho umíš?

V poslední době rozhodně negolfuju, to by mi k tomu železnému klacku přimrzly ruce. V létě jsem s ním koketovala, zkoušeli jsme, zda by moje nešikovnost nezlákala ke golfu i další amatéry. Ukázalo se, že zlákala, ona myšlenka: „Když to zvládla tadleta, zvládnu to taky,“ dokáže totiž divy. Ale jestli někdo čekal, že ze mě, potažmo z něj, bude po pár lekcích božský Tiger, nechť střetne tvrdou realitu – ani golfisti se bez práce do koláče nezakousnou. Mě osobně to trochu rozladilo a zvažuju konec kariéry.

Na co se těšíš?

Těším se, až nechám v literárním světě tu vysněnou stopu. Zatím ale nemám takovou váhu, aby byl obtisk dostatečně hluboký a trvanlivý.

Adam El Chaar