Tak něco také k těm fyzickým trestům…

Když jsem tak četl některé ty legislativní návrhy z poslední doby, první, co mě napadlo, bylo, že brzy bude asi každé dítě potřebovat svého vlastního právníka. Máme tady totiž ten zákon, že děti jsou povinny poslouchat své rodiče. Vedle toho možná brzy ztratíme možnost dát neposlušnému potomkovi na zadek. Tak co s takovým spratkem? Inu, porušil zákon, zavoláme na něj policii. To ho naučí. S provinilcem bude sepsán protokol a následně bude případ předán k přestupkovému řízení. Co s tím vymyslí tam, to zatím netuším. Ale na jednu věc pozor: brzy bude nejspíš platit, že tři přestupky rovná se trestný čin. A pak bude vaše dítě potřebovat toho právníka.

A teď vážně. Než se mi narodily vlastní děti, kladl jsem si předsevzetí, že je nikdy, ale opravdu nikdy a za žádných okolností neuhodím. Že všechno vyřeším jen láskou, domluvou a trpělivostí.
Co vám budu povídat, po narození první dcery vzala všechna tato předsevzetí rychle za své. A rozhodně se nedá říci, že bych ji dostatečně nemiloval, nesnažil se jí domlouvat a byl málo trpělivý. Jenže ona především nejstarší dcera je hrozný paličák. A po dobrém s ní člověk prostě v mnoha případech nic nesvedl. Mohli jsme domlouvat a promlouvat do duše, slibovat, hrozit, všechno marné. Dokud jí jedna nepřistála, nezačala nás brát vážně. A i když přistála, ale málo, tak se kolikrát jen furiantsky ušklíbla a výsměšně pronesla: „Nebolí, nebolí!“
Když se nám narodila druhá dcera, u té první se objevila klasická prvorozenecká žárlivost. A tak začala starší té mladší ubližovat. Nejčastěji ji kousala. A to někdy tak, že po tom zůstávaly modřiny. Zkoušeli jsme to samozřejmě nejdřív po dobrém. „Nesmíš sestřičce ubližovat. My tě máme pořád moc rádi. Ale sestřičku také. Když jí ubližuješ, ubližuješ tím i nám. Měj ji ráda. Buď na ni hodná. Teď je ještě malá, ale za chvíli si spolu budete hrát. To budeš ráda, že takovou sestřičku máš…“ Všechno marné. Kousání pokračovalo. Tak jsem jednoho dne zašel do lesa, uřízl si tam tenký lískový proutek, ukázal ho dceři a řekl: „Vidíš ten proutek? Tak jestli ještě jednou kousneš sestřičku, dostaneš s ním na holý zadek. A to pěkně bolí!“ Dcera na mě tak nějak hloubavě chvíli koukala, ale neřekla na to nic. Za chvíli kousla sestřičku zas. Povídám: „Tak, nedá se nic dělat. Dostaneš proutkem.“ Ukázalo se, že dcera to bere jako hru. Klidně si lehla na postel a vystrčila holý zadeček. Lup! Chvíli bylo ticho. Podíval jsem se jí do tváře. Do očí se tlačily slzičky, ale ve výrazu se nejvíc ze všeho zračilo překvapení. „On ten táta nekecal! Ono to fakt bolelo!“ Byl tam i vzdor a pevně semknutá ústa, jakože nebude brečet a tu radost mi neudělá. Tak říkám: „No vidíš, a včil máš na zadku pořádné jelito!“ To zabralo. „Cože? Jaké jelito?“ Honem před zrcadlo. „To už tam budu mít pořád?“ A vzdor byl ten tam a přišel klasický dětský pláč. Tak jsem ji vzal do náruče. „Neboj, za chvíli to zmizí. Ale že už nebudeš kousat sestřičku?“ Slíbila. A opravdu tím okamžikem kousání přestalo.
Samozřejmě, nějaké ty tělesné tresty ještě přišly. Ale čím byla starší, tím jich ubývalo. I tak byla tímto způsobem trestána ze všech tří dětí nejvíc. Ale také si z toho ze všech tří nejméně dělala. Ta mladší je o poznání citlivější. Takže ji častěji stačilo jen okřiknout. A když někdy dostala, urazila se a „nebavila se“ se mnou. Naopak syn ode mě dostal zatím myslím jen jedenkrát facku, když se loni o prázdninách dostal moc do ráže, nereagoval na napomenutí, odmlouval a byl drzý. Byla to tedy jeho první facka byl to pro něj podobný „šok“, jako pro dceru tenkrát to švihnutí proutkem. A také myslím, že si to stejně dobře pamatuje, protože od té doby ví, kam až může zajít.
A co co jsem chtěl říci? Především to, že každé dítě je jiné. Takže výchovná metoda, která platí na jedno, může totálně selhat u druhého. Neexistuje tady „spravedlnost“ ve formě, že když jeden dostane za něco na zadek, druhý musí za něco podobného dostat taky. Není důležitá forma trestu, ale to, jak ho dítě nese. Když jsem někdy musel trochu víc okřiknout holky, chudák syn zalezl pod stůl, přestože jeho se to vůbec netýkalo…
Dále je třeba rozlišovat mezi fyzickým trestem a „mlácením“. To druhé je opravdu týrání a neexistuje pro to žádná omluva. Aby byl fyzický trest trestem, musí splňovat několik podmínek:
1) Musí být přiměřený
2) Musí následovat až jako „krajní řešení“, když neúčinkují domluvy ani zvýšení hlasu. A měla by mu předcházet důrazná výstraha. Mně se osvědčilo tzv. počítání do tří. Když dítě naučíte, že po „tři“ bude opravdu nějaká rána následovat, v mnoha případech dosáhnete cíle i bez fyzického trestu. To samozřejmě platí, když chcete přivést dítě k poslušnosti. Něco jiného je „trest za něco“. Třeba za rozbité okno apod. Já osobně tedy pro fyzické tresty „za něco“ moc nejsem. Myslím si, že v drtivé většině případů nemají dostatečný výchovný účinek a strach z takového trestu spíš způsobí, že vám dítě bude lhát, bude se snažit daný prohřešek nějak zamaskovat apod. Pokud dítě udělá něco, co nemá, jsem spíš pro to si s ním o tom promluvit, dát mu prostor k „obhajobě“ a následně mu uložit něco, čím to může odčinit, vykompenzovat. Třeba nějakou práci. Je zde jedna výjimka, a tou je „okamžitý trest v zájmu dítěte“. To je třeba to, když se vám dítě „pokusí“ vběhnout pod auto. Tam bývá trest většinou i dost impulzivní, protože se v něm odráží náš vlastní právě prožitý strach. Myslím, že pokud zde platí zásada přiměřenosti, je to v pořádku. A funguje to právě na děti DO 4 let. U těch starších už takové situace obvykle nenastávají.
3) Dítě musí jasně vědět, za co je trestáno, a nemělo by mít pocit, že je trestáno nespravedlivě. To je někdy těžké, protože my samozřejmě máme dost často na věci jiný názor než dítě. Nicméně pokud zde mezi námi a dítětem neexistuje shoda, není to trest, ale násilné prosazení naší vůle. A trest je svým způsobem opravdu nespravedlivý, protože pokud si dítě neuvědomuje, že udělalo něco špatně, není za co ho trestat. V takovém případě je tedy třeba s dítětem diskutovat a nesprávnost jeho konání mu náležitě vysvětlit. Teprve když něco podobného udělá podruhé, když už bylo seznámeno s případnými následky, může být trest oprávněný. A aby to bylo ještě složitější, je třeba mít na paměti i to, že dítě to na nás někdy prostě může „zkoušet“ a „hrát neviňátko“, přestože si bude dobře vědomo toho, co provedlo. Halt to chce ho dobře znát, abychom to dokázali spolehlivě odlišit. I tak je to někdy fuška. Ale on také nikdo netvrdí, že vychovávat děti je snadné, že?
4) I když je to někdy hodně těžké, měli bychom se snažit zachovat klid. Pokud se necháme unést vlastními emocemi, tak především riskujeme, že nedodržíme ani jednu z výše uvedených zásad a trest bude unáhlený a nepřiměřený a dítě ho nebude vnímat jako trest ale naše, rodičovské selhání. Zase: všichni máme jenom jedny nervy a děti jsou schopny značné tolerance, takže když nám to občas „ujede“, netřeba z toho dělat vědu. Pokud by se stalo, že to někomu začne „ujíždět“ častěji, měl by to začít řešit. Třeba větším zapojením druhého rodiče do výchovy. A někdy třeba i návštěvou psychologa či psychiatra.
5) Po trestu následuje odpouštění. Určitě jste všichni viděli Svěrákovu Obecnou školu, kde si Igor Hnízdo vždy s každým potrestaným žákem podá ruku na znamení smíru. To je naprosto správné. Pokud dítě fyzicky potrestáte, neměli byste se na ně dál hněvat. Podle mého názoru je nejlepší nechat ho pár minut trest vstřebat a pak ho láskyplně obejmout, říct mu, že ho máte moc rádi a třeba si o tom všem v klidu promluvit.

Samozřejmě, že život přináší spoustu situací, kdy se nám třeba všechny ty zásady nepodaří pokaždé tak úplně dodržet. Jak říkám – tu a tam nějaké to pochybení se snese. Není třeba mít pak hned kdovíjaké výčitky, že jste špatní rodiče. Na druhé straně není v takovém případě na škodu dané pochybení před dítětem připustit a třeba se mu i omluvit. Nebojte se, autoritu tím u něj neztratíte. Právě naopak. Je jen třeba dbát na to, aby to mělo určitou úroveň.

Nedávno jsem měl s dětmi takovou menší rozpravu. Já jsem jim vyčítal určité věci, ony mi na to řekly, že na ně mám prostě víc křičet a klidně je i bít. Že na ně křičím podstatně méně než matka a už je skoro nebiju. Řekl jsem jim, že už jsou příliš velké na to, abych na ně křičel nebo je dokonce bil.  Že to platí na menší děti. Ale že je už považuji za natolik vyspělé a rozumné, aby samy věděly, co je správné a co nikoliv. A pokud to nevědí, že nevěřím, že to v jejich věku mohu spravit nějakým křikem a bitím.  Že když mě neposlouchají nebo dělají věci, o kterých dobře vědí, že je dělat nemají, že mi tím ubližují. A že by neměly ubližovat někomu, koho mají rády. Na to se ozvala ta nejstarší, že to je „citové vydírání“, a že by byly raději, kdybych je prostě okřikl a nebo jim tu a tam i nějakou ještě vlepil. A já na to: „Kdepak. Žádné citové vydírání to není. Pouze chci, abyste nemyslely jen na sebe. Abyste se učily ohleduplnosti. Nechci, abyste se chovaly správně jenom proto, že se bojíte nějakého trestu. Chci, abyste se chovaly správně, protože víte, že je to správné. Chci, abyste byli dobrými lidmi.“

***

Na druhé straně si někdy říkám, že by možná nebylo od věci zavést v některých případech fyzické tresty pro dospělé, jak to funguje v některých východním zemích. Třeba za některé dopravní přestupky, jízdu v opilosti apod. To by se totiž nemuselo diskutovat o tom, zda by se měla výše pokuty odvíjet do výše platu apod. Švihnutí rákoskou bolí všechny stejně. A když by to bylo navíc prováděno veřejně – no to by si asi někteří lidé dávali setsakramentský pozor! :o)