Jak je důležité míti Bedny

Legrační na tom je, že jsem s tou knihou původně nechtěl mít vůbec nic společného. Já totiž nemám moc rád díla, ve kterých se zbytečně vraždí, mučí apod. Nejsem například vůbec fanouškem Quentina Tarantina.

Ani záležitostí jako Sin City.
Což je rodina, kam by šlo, při troše dobré vůle, román Bedny zařadit. Avšak s určitými výhradami. Obvykle to říkám tak, že Bedny jsou něco jako Sin City nebo tarantinovky, akorát mnohem lepší.

No, ale jak jsem se k tomu vlastně dostal. Na Facebooku je taková jedna skupina, do které mě kdysi dávno někdo přihlásil. Je to skupina plná spisovatelek a spisovatelů. Už jich tam je něco přes 6000. Ano, čtete dobře. Šest tisíc. Dovedete si představit, co by následovalo, kdyby se opravdu všem podařilo v dohledné době vydat knihu? Ne nadarmo občas říkám, že v Česku to pomalu vypadá tak, že je zde víc spisovatelů než čtenářů. A to ještě v té skupině nejsou zdaleka všichni.

Také je dlužno dodat, že jsem v té skupině nebyl zpočátku vůbec populární. Mám totiž poněkud svérázný smysl pro humor, který se tam ne vždy setkával s pochopením.

Ovšem díky tomuto svéráznému smyslu pro humor jsem se tam právě seznámil s Rosanou Zvelebilovou, která má smysl pro humor podobný. Nebo minimálně podobně netypický. Takže jsme o sobě věděli a já sledoval postup práce na jejím díle, o kterém ve skupině průběžně referovala. Nicméně, jak říkám, na první pohled mi to nebylo vůbec sympatické. Samí mafiáni, bouchačky, drogy a takové věci. Nic pro mě.

Rosana mezitím vybrala na vydání knihy nějaké peníze na Hithitu, načež se nějak nepohodla s původním nakladatelem. Slovo dalo slovo a novým vydavatelem Beden jsem se stal já. Aniž bych tušil, na co jsem se to dal.

Rosana mi poslala text, já si ho přečetl. Ke svému velkému a velmi příjemnému překvapení jsem zjistil, že kniha není vůbec taková, jak se na první pohled zdálo. Tedy ti mafiáni, bouchačky, drogy apod. tam jsou. Ale jsou to jenom takové rekvizity. Rekvizity pro mnohem hlubší příběh, jehož podstatu vám pochopitelně neprozradím.

Tedy jsem to přečetl, napsal k tomu pár redakčních poznámek a poslal to zpátky s tím, že do konce roku (byl říjen), bychom to mohli mít vytištěné. Do hry však vstoupila Rosanina korektorka. Ta měla za úkol řešit pouze pravopisné chyby a překlepy. Na rozdíl ode mne jí však text vůbec nesedl a tak kromě standardních korekcí psala na okraj stránek komentáře jako: „Ježiš, to je ale hnus!“, „Chce se mi zvracet!“, „Bože, na čem se to podílím?“, „Jsi si jistá svým duševním zdravím?“ atd.

Rosanu to poněkud rozhodilo. A to navzdory tomu, že jsem ji neustále uklidňoval, že si to nesmí tak brát, že lidé jsou halt různí. No, a pak mi Rosana poslala text, který měl být finální. Když se vydává kniha, obvykle to funguje tak, že autor dá text k redakci a korektuře. Redaktor a korektor navrhnou nějaké změny. Autor tyto změny buď přijme nebo odmítne. Pak se udělá sazba a hurá do tiskárny.

Rosana však poslala text úplně nový. Kompletně to celé asi za měsíc přepsala. Nezůstal tam kámen na kameni. Já z toho byl poměrně nešťastný, protože první verze se mi líbila víc než ta druhá. Na druhou stranu v té druhé bylo pár velmi dobrých nápadů, které by byla škoda zahodit. Ale nešlo je jenom tak vzít a nějak naroubovat do té první verze. Tak jsme se do toho pustili. Následovalo několik měsíců vzájemné intenzívní komunikace, bezesných nocí a spousty vypitého alkoholu. Nadávali jsme si, byli jsme na sebe hnusní, hádali se pomalu o každý odstavec a pak se zase usmiřovali a radovali se, když jsme se konečně na něčem shodli.

Výsledek ale stojí za to.
Na webu Databáze knih shrnula čtenářka, a shodou okolností také spisovatelka, Andrea Čekanová, své pocity z četby takto:
„Můj svět se od teď dělí na ‚před‘ a ‚po‘ Bednách. Originální, šílené a svérázné dílo se může zpočátku jevit jako výplod choré mysli, ale brzo zjistíte, že jde o propracované humorné drama, které se dá označit za tristní zrcadlo společnosti. Trefné parafráze najdete napříč celou knihou, stejně jako detaily tvořící propletenec událostí, které nám autorka předkládá v různých časových skocích, a které vedou k nevyhnutelnému – Zabít Sráče! Nic není zmíněno bezdůvodně, všechno má svůj smysl a místy máte pocit, že padouch si dělá srandu i z vás. S mírnou nadsázkou lze říci, že Sráč a Zbořilová vytvoří ikonické duo, které se vryje do podvědomí stejně jako je Vlk a Zajíc (Jen počkej, Sráči!) nebo Lister s Rimmerem (4 692 kusů ‚ozářených‘ Beden). Pokud hledáte něco zcela neobvyklého, oplýváte humorem a nebojíte se reálného popisu od vraždění po BDSM sexuální praktiky, rozhodně tento literární počin nesmíte minout.“