Trampoty malého nakladatele II.

Po první, úvodní části, která byla, ano, poněkud nudná, několik „veselých historek z natáčení“. Není to opravdu vždycky jednoduché – udělat knížku. I když na první pohled to kdovíjak složitě nevypadá.

Jindřicha Píšu znám už nějaký ten pátek. Především jako vynikajícího klavíristu, který se pořád nějak pere se životem. Také si skládá vlastní věci, píše zajímavé texty, básně a před lety se mi ozval, že napsal krátkou prózu. Když jsem se tedy stal tím nakladatelem, usoudil jsem, že bych to mohl vydat. Hned mi ale bylo jasné že text, který je takovým drsně poetickým podobenstvím o životě, dospívání, zrání a vztazích zasazeným do imaginární říše zvířat, si zaslouží nějaké pěkné grafické zpracování. Začal jsem se tedy poohlížet po vhodném ilustrátorovi. Na Facebooku je skupina věnovaná kreslení a malování, kde jsem si velice brzy vytipoval několik kandidátů. Ale současně jsem zaregistroval, že jeden můj facebookový přítel tu a tam publikuje ukázky z tvorby své dcery. Ta sice teprve studovala střední školu, ale výtvarný styl už měla osobitý a vyzrálý. Tedy jsem přítele oslovil, zda by to dcera nechtěla zkusit. Dcera, že jo. Poslal jsem jí text, ona poslala pár návrhů, které se mně i autorovi moc líbily, tak jsme si virtuálně plácli. Vypadalo to senzačně. Udělám pěknou knížku a ještě pomohu talentované mladé výtvarnici k rozběhnutí kariéry. Měl jsem z toho radost. Jenže pak začala komunikace nějak váznout. Občas jsem to urgoval, ona nereagovala na e-maily, musel jsem tedy komunikovat přes rodiče, kteří mě ujišťovali, že dcera kreslí. Nicméně když se začal blížit termín dodání ilustrací, přišla najednou zpráva, že dcera přecenila své síly a že nic pořádného nemá. No, trošku čára přes rozpočet. Ale žádný konec světa. Stávají se horší věci. Shodou okolností jsem právě poznal jinou výtvarnici, která se do textu okamžitě zamilovala a vyloženě to chtěla dělat. Inu, proč ne. Pustili jsme se do toho, sešli se s autorem a společně jsme vymysleli skvělou koncepci. Místo sem tam nějaké ilustrace v podstatě obrázkový příběh s ilustrací na každé straně. Akorát bylo jasné, že to nebude hotové ani za měsíc, ani za dva, ale spíš tak za rok. Ten rok již uplynul a knížka je skoro hotová. Ještě pár úprav, a může jít do tiskárny. A pak ke čtenářům.
 

Pak se na mě obrátil jeden zajímavý malíř. Už jednou si vydal knihu, kde své obrazy komentoval zajímavými krátkými texty. Nyní chtěl vydat podobnou. Líbily se mi jak obrazy, tak texty. Takže došlo opět k virtuálnímu plácnutí. Knihu jsem zredigoval, vysázel, ale s výrobou byl trošku problém: ona totiž taková publikace s barevnými obrázky na křídovém papíře něco stojí. Jako malý začínající nakladatel, který se zrovna netopí v penězích, jsem si nemohl dovolit zafinancovat to sám. Dohodli jsme se tedy, že zkusíme tzv. crowdfunding. A že jako „odměny“ nabídneme obrazy daného malíře. S tím, že to bude fungovat jako v galerii. Tj. malíř nabídne obrazy za nějakou cenu. K této ceně si já přirazím marži 40 % (což je na tomto trhu marže obvyklá či spíše ještě nízká). Pokud se obraz prodá, malíř dostane své peníze a marže půjde do fondu na výrobu knihu. Vypadalo to růžově. Založil jsem tedy kampaň na svých webových stránkách, nahrál tam náhledy obrazů a začal s propagací. Skutečně se mi poměrně brzy podařilo najít kupce dokonce pro dva nejdražší obrazy. Vypadalo to skvěle. Ale chybička se vloudila. Malíř zapomněl, že dané dva obrazy před časem umístil také do jedné online galerie, kde na ně nasadil o něco nižší cenu. Kupci nebyli dnešní, a než zaplatili u mě, zkusili hodit obrazy do Googlu. A když je našli levnější, zachovali se celkem logicky, a koupili je v oné online galerii. Malíř své peníze dostal, moji marži ale shrábl někdo jiný. Pak už se ten crowdfunding moc nehýbal a malíř na vydání spěchal, tak jsme se nakonec dohodli, že si udělá jen pár výtisků přes službu print on-demand. Ale poslal mi obraz. Moc krásný. Takže jsme zůstali kamarádi.