Svoboda, školné, spravedlnost, investice, zájem státu…

Na úvod bych chtěl napsat, že jsem byl pro zavedení školného už v roce 1991, kdy jsem sám studoval a snažil se nějak angažovat v těch „porevolučních změnách“. Můj názor na školné je dnes stejný jako tehdy.Odmítám školné jako prostý nástroj přílivu peněz do státní kasy. To by ničemu neprospělo, ale naopak velmi uškodilo.

Dále je třeba vyvrátit jeden mýtus, a sice, že dnes je vysokoškolské studium „zadarmo“. To prosím pěkně není a nebylo ani za socialismu. Každý, kdo sám studuje, studoval nebo podporuje své dítě na studiu ví,  že náklady na studium rozhodně nejsou zanedbatelné, byť vlastní studium se neplatí. Zde jsou poměrně značně zvýhodněni studenti, kteří bydlí v místě svého studia, tedy kupříkladu v Praze, protože nemusí platit kolej eventuálně shánět nějaký ten privát apod. Zde se nám to poprvé setkává s tím pojmem „spravedlnost“ nebo dejme tomu „rovnost“, protože když k tomu připočteme ještě určitou vyšší průměrnou úroveň příjmů v Praze, znamená to pro mimopražské studenty, pokud chtějí studovat v Praze, značné znevýhodnění, které může v některých případech mít za následek dokonce i to, že si některá rodina prostě studium nemůže dovolit.
Dále se dnes hodně diskutuje o tom, zda je či není vysokoškolské studium ryze soukromá investice. Inu, soukromá investice to beze vší pochybnost je, ale nikoliv pouze. Zkušenosti z celého světa naprosto jednoznačně ukazují, že průměrná úroveň vzdělanosti a odbornosti má přímý vliv na celkovou životní úroveň dané společnosti. Stát by proto rozhodně měl vzdělání podporovat.  Je zde ovšem i platná námitka „úniku mozků“, kterým bohužel naše republika trpí už několik desetiletí.  Souhlasím proto s názorem, že bychom se měli tomuto úniku mozků nějakým způsobem bránit.
Takže: školné ano, ale pouze za předpokladu, že bude zavedeno v rámci dobře připraveného systému, díky němuž se dostupnost vysokoškolského vzdělání se nejenže nesníží, ale naopak zvýší. To by mělo být zajištěno systémem stipendií , půjček a příspěvků na dopravu a ubytování. Nevidím opravdu nic sociálně spravedlivého na tom, že dnes neplatí školné ani studenti z rodin, pro které by to podstatnou položku na rodinném rozpočtu rozhodně neznamenalo. Jako jeden z významných přínosů školného bych proto viděl to, že díky oněm stipendiím, půjčkám a příspěvkům by mohli  studovat i děti z rodin, pro které je i současné „bezplatné“ vysoké školství příliš nákladné. Současně by se díky většímu objemu peněz mohla zvýšit kapacita vysokých škol, mohly by se otevřít nové obory apod.
Za další přínos školného bych považoval zvýšení motivace a osobní zodpovědnosti studentů ke studiu. Námitky, že mnoho studentů si na VŠ chodí jen „prodloužit mládí“ jsou totiž do jisté míry oprávněné. Ovšem ani zdaleka se to netýká většiny. Studentský život je sice fajn a má svá specifika, nicméně většina studentů se opravdu snaží studovat. I zde platí tzv. normální rozdělení vyjádřené známou Gaussovou křivkou, kde prostě na jedné straně jsou ti, co to všechno jen tak nějak všelijak flikují, aby se na škole udrželi, prostřední část představuje průměrné studenty, kteří se sice dvakrát nepřetrhnou, ale na ty přednášky a cvika jakž takž docházejí a na zkoušky se učí. No pak je zde opět ta menší skupina premiantů, kteří toho mají obvykle jednak víc naděleno od „pánaboha“ a jednak mají obvykle i větší ambice někam to dotáhnout. Zavedením školného by se mohl průběh křivky maličko změnit ve prospěch těch snaživějších.
Současně by však měl být systém školného takový, aby studentům do jisté míry umožňoval rozhodovat o tom, kdo ty jejich peníze dostane. Díky tomu by se nám pak mohli více a lépe profilovat vysoké školy, fakulty, obory a pedagogové, kteří jsou opravdu kvalitní. Díky sociálním sítím apod. se dnes informace podobného druhu šíří velice rychle, takže by to mohlo být velice efektivní a v relativně krátké době by se mohlo „oddělit zrno od plev“. Obavy, že by studenti preferovali to, kde se mohou nejvíc flákat, jsou myslím liché. Jakmile člověk rozhoduje o svých penězích (a to i tehdy, když jsou to peníze, které dostal v rámci nějakého stipendia) uvažuje okamžitě úplně jinak, než když to má zadarmo.
Konečně onen únik mozků by se dal řešit alespoň částečně přes ony půjčky, kdy by se absolventovi patřičná částka odečítala za každý rok, který by odpracoval u nás, ve státní instituci, v preferovaném oboru apod. Tam se těch možností pak otevírá celá řada. Tam by bylo asi nejsložitější nějak vybalancovat pravidla, kdo dostane stipendium a kdo si bude muset zažádat o půjčku. Je zde samozřejmě i ta možnost, že pokud by byly půjčky založeny na tomto principu, stipendia by nebyla nutná vůbec. Ale to už jsou všechno jen takové technické detaily.
Na závěr bych chtěl dodat, že nějaký takový systém by nejenže žádným způsobem nezasáhl do akademických svobod vysokých škol a studentů, ale právě naopak by je podstatným způsobem podpořil. A víc by se zde uplatňovaly tržní mechanismy. Víc peněz v systému by také umožnilo nákup modernějšího vybavení, získávání lepších odborníků pro výuku apod.
Základním kamenem úrazu je bohužel to, že od roku 1990 se na post ministra školství nedostal nikdo s dostatečně koncepčním myšlením, aby dokázal takovou reformu připravit a realizovat. A bohužel zatím nic nenasvědčuje tomu, že bychom se na někoho takového mohli v blízké budoucnosti těšit. Takže se bude odehrávat boje mezi ministerstvem, představiteli VŠ a studenty, jehož výsledkem pak bude s největší pravděpodobností zase jen nějaký kompromisní, naprosto nepraktický paskvil.