Kdepak, ateismus opravdu není „víra“

Když mluvíte s věřícími lidmi, můžete od nich někdy slyšet dvě protichůdná teze. Jedni říkají, že přestože je Bůh vševědoucí a všemocný, dal lidem svobodnou vůli, aby si mohli vybrat mezi dobrem a zlem. A tím, zda budou či nebudou věřit v Boha a tedy se zaslouží o svou „spásu“. Jiní naopak říkají, že „víra je dar“. Někdy se dokonce stává, že titíž lidé hlásají obé.

Což je samozřejmě na pováženou. Je-li něco dar, záleží pouze na dárci, zda a komu to dá. Obdarovaný může dar maximálně odmítnout. Neobdarovaný nikoliv.  Tím padá oblíbený argument některých dalších věřících, že ateismus je zase „jen víra“. Jak jsme si právě ukázali, minimálně z hlediska věřícího, který tvrdí, že „víra je dar“, tomu tak být nemůže. Ateista je prostě jen člověk, kterému byl dar víry z nějakého důvodu odepřen. Ateista za to nemůže a není v jeho moci to ovlivnit. A dokonce ani v případě, že by opravdu moc věřit chtěl. Ale jak se má k té víře sám dopracovat? Pokud vyrůstá v křesťanské kultuře, nejspíš sáhne nejdříve ze všeho po Bibli a pustí se do čtení. Bohužel hned na prvních stránkách narazí na celou řadu nesmyslů a protikladů, které, není-li obdařen darem víry, nebude schopen překonat, protože jeho mozek mu bude neustále tvrdit, že jsou to nesmysly a protiklady a tudíž je to celé volovina. Bibli odloží a řekne si, že to zkusí jinak. Přes někoho, kdo už s vírou nějaké ty zkušenosti má. No jo. Jenže koho si vybrat? Jsou tady katolíci, evangelíci, adventisté, letniční církev atd.  – a to pořád zůstáváme v rámci křesťanství. Když se po víře toužící ateista rozhlédne dál, vidí, že je zde také judaismus, islám, hinduismus… a tak si říká: Která z cest k Bohu je ta správná? Na základě čeho se mám rozhodnout pro to či ono? Udělá si třeba výrokovou tabulku, aby se v tom nějak zorientoval, ale moc mu to nepomůže. Spíš mu to celé bude připadat jako ještě větší volovina. Kdepak nedostane-li se mu „vnuknutí“ nikam se nedostane. Pořád mu zůstanou pouze následující možnosti:

1. Žádný Bůh není.  To má sice své nevýhody, jako např. že neexistuje žádná „vyšší spravedlnost“ a život nejspíš opravdu končí smrtí (protože kdyby nekončil, tak co dál – bez Boha?), ale jinak je to celkem logická a uspokojivá odpověď. Navíc nevytváří žádné další otázky jako jaký ten Bůh vlastně je, co po nás chce, co nám zakazuje, jak se mu co nejlépe zavděčit a co teda vlastně bude po smrti.
2. Bůh je, ale existuje o něm tolik různorodých a v mnoha případech navzájem si odporujících informací, že člověk sám o sobě nemá nejmenší šanci přijít na to, která víra je „ta pravá“. Možná jsou pravé všechny a možná žádná. Nemá tedy cenu se tím nějak zabývat. Bude-li Bůh chtít, jednou člověka sám osloví. A neosloví-li, nedá se nic dělat.

Jako nejvíc ironická se jeví představa, že sice něco jako Bůh existuje, možná to i stvořilo náš  Vesmír, ale o člověka se to dál vůbec nestará a je mu úplně jedno, co člověk dělá nebo nedělá. Ostatně, proč by ho to zajímat mělo? Takový Bůh má na starosti celý nekonečný Vesmír. Proč by měl bazírovat třeba na tom, zda někdo používá při sexu kondom?