Samozřejmě, že blogy jsou primárně určeny k planému tlachání. Prorok Mohamed by z nich tedy určitě žádnou radost neměl. O normálním rozdělení tlachavosti už jsem psal. Ale přece jen se občas vyskytne tlach, který člověka trošku nadzvedne. Tak pod něj chce vyjádřit svůj nesouhlas – ale ono to nejde. Ctihodný tlachal nemá povolenu diskuzi. No, většinou se to dá přežít. Vlastně vždycky. Někdy pouze člověk nechce.
Já nechci. Nechci teď zrovna nechat bez odpovědi další tlach Veroniky Boháčkové, veliké fanynky a tiskové mluvčí kvazineonacistické kapely Ortel.
Naposledy se nám Veronika Boháčková hluboce zamyslela a vydumala, že dnešní děti nic neumějí, protože furt sedí u internetu a/nebo hrají hry.
Předpokládám, že Veronika Boháčková provedla patřičný průzkum na dostatečně velikém vzorku populace, takže má na podporu svých kategorických tvrzení potřebná statisticky významná data.
Já si samozřejmě myslím, že je nemá a že jenom tak zbůhdarma kafrá. Jsem trošku agresívní že? Já vím. Mea maxima culpa. Ale když já tohle jalové zevšeobecňování fakt děsně nesnáším.
Některé děti určitě tráví u počítače víc času, než by bylo zdrávo. Některé z toho časem vyrostou. Jiné přejdou od konzumního užívání ke kreativnímu a začnou samy programovat a psát nejrůznější aplikace. Získají pak dobře placenou práci u prestižních firem nebo si založí prosperující firmu vlastní. Některé se nikam jinam neposunou a v životě je, pokud nezdědí doživotní rentu, nic moc veselého nečeká. Ovšem takoví lidé existovali vždy. Komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí.
A umí nebo neumí zatlouct hřebík? Tak to záleží na rodičích, samozřejmě. Některé asi ne, některé určitě ano.
Moje děti (11, 13, 14) například umí nejen zatloukat hřebíky, ale umějí také odstranit starý nátěr z nábytku, nábytek obrousit a znovu nalakovat. Umějí pokládat dlažbu (pod dohledem). Umějí nalepit na zeď perlinku, natáhnout omítku, vymalovat. Umějí uvařit. Nejstarší dcera prakticky cokoliv. NAJDE SI RECEPT NA INTERNETU a uvaří oběd nebo večeři. Mladší dcera by to zvládla také, ale zatím se jí obvykle nechce. Tak vaří to, co má vyzkoušené. Těstoviny s boloňskou omáčkou, palačinky atd. Syn zvládá třeba řízky.
Zpátky k hřebíku: dětí se nedělí na ty, které umějí zatlouci hřebík, a na ty, které to musí hledat na internetu. Dělí se na ty, které ho úspěšně zatlučou a které ne. Pokud je to naučil rodič, je to OK. Otázkou je, zda se tyto děti dokáží naučit také něco úplně samy. Některé samozřejmě ano. A třeba právě tak, že si to najdou na internetu. A právě ty, které umějí hledat na internetu a nalezené znalosti prakticky použít, mají v životě největší šanci na úspěch.
A jestli kvůli internetu vázne reálná komunikace? Dle mé osobní zkušenosti je to takový spirálový, nekonečný proces: na jednom konci vám internet nějakou živou komunikaci ukousne, na druhém přidá. Vy máte vždycky možnost rozhodnout se pro to, co považujete za víc obohacující.
