Postihují vás trapasy? Často,
občas? Mě doslova pronásledují, a to takové, že se nedají zapomenout a smějí se jim hlavně druzí.
Kdysi se nosily krásně prostřihnuté sukně málem na paty, které tak krásně vlály kolem lýtek; jen si člověk musel dávat pozor, aby se mu nějaký cíp nezašmodrchal. No a mně se nějak jeden z nich dostal na opačnou stranu a prošla jsem půl města s vysoko vykasanou sukní a krásně vystavenou zadní částí těla.
Jindy jsem zase chtěla uraženě se vztyčenou hlavou odkráčet z trafiky – prodavačka mobilovala a nehodlala mě vzít na vědomí a prodat mi noviny - a nevšimla jsem si, že za dveřmi je schod. Můj krok vedl do prázdna a z obchodu jsem doslova vypadla – bohužel až na zem... A bylo po hrdosti.
Jindy jsem zase vyrazila na kolečkových bruslích – frajersky bez chráničů, na zádech batůžek, na vodítku jezevčíka. Chodníky v Porubě moc udržované nejsou, jela jsem proto hodně opatrně, ale… Při přeskakování jedné praskliny jsem si neuvědomila, že pravá brusle má brzdu, je tedy delší, a brzdou jsem v prasklině uvízla. Bylo to, jako když vám někdo podrazí nohy. Ale bylo to také na křižovatce, kde za sebou stály na červenou dva narvané autobusy, a všichni si se zájmem prohlíželi, co že to tam blbnu. Druhý den trapas pokračoval, neboť to bylo v létě a já si vzala kalhoty těsně ke kolenům. Když si ráno všichni prohlíželi mé nohy, začala jsem něco tušit, ale až kolegyně mě upozornila, že mám na obou kolenou obrovské modřiny.
A tak bych mohla ve výčtu svých trapasů pokračovat. Provázejí mě už od základní školy. Jednou jsem v zápalu líčení rozpřáhla ruce a své učitelce hudebky vyťala políček, jindy jsem v zimě projela křižovatku málem po holém zadku před zraky svého idolu na gymplu – minisukně se mi vyhrnula a punčocháče ruply. V bazénu jsem skočila elegantní a dokonalou šipku a ztratila vrchní díl plavek, coby začínající učitelka jsem zareagovala na myš v chemické laboratoři tím, že jsem vyskočila na stůl. Jindy jsem zase špatně položila sluchátko šéfce a vzápětí jsem si postěžovala, jak mě ty její telefonáty otravují, že by mi mohla už dát pokoj….Bohužel jsem si sama na sebe nastražila odposlouchávací zařízení.
Do těchto velkých trapasů nepočítám ty malé, kdy mě před zraky všech pokálí pták, spadne na mě vajgl z okna či naposledy - vylil na mě někdo z balkónu špinavou vodu.
Co po takovém „hrozném“ zážitku dělat? Přenést se přes svou hrdost, zasmát se tomu a pokusit se vyžehlit, co jde. Přeji vám, ať nejste jako já hromosvod na trapasy.
