Máme rádi zvířata, protože jsou… Proč vlastně?

Všimli jste si, jak hlavně na sídlištích vzrostl počet domácích zvířat? Kočky, psi, fretky, morčata, králíci, a to nemluvím o kudlankách, ještěrkách či hadech. A všimli jste si, že čím zakomplexovanější člověk – malého vzrůstu, postavení, bohatství (dosaď, co chceš) – tím větší zvíře?

Já sama do klanu milovníků domácích zvířat patřím již pomalu dvacet let. Vystřídali se u nás za tu dobu tři psi, ta poslední – malá jezevčice – je pomalu už nad hrobem a naše zážitky s ní by vydaly na knihu. Bohužel ne všechny jsou příjemné.

Prvním takovým bylo hárání. Sbíhali se k nám všichni volní psi z okolí. Představte si mě, jak držím jezevčici nad hlavou a o ramena se mi opírá slintající, sexuálně nabuzený vlčák. Nebo jak nás honí stejně náruživý dobrman – v obou případech po páníčkovi ani vidu, ani slechu. Věděla jsem v té době naprosto přesně, kde nezamykají vchody a kterým domům se mám zdaleka vyhnout, protože v nich záchrana nehrozí.

Naše mrně (6 kg živé váhy) trpí komplexem malosti. Je-li na vodítku a kolem pobíhá volně pes jakékoliv výšky a váhy, snaží se vy ho „vyděsit“ – naježí se, začne po něm štěkat, a někdy dokonce vystartuje, jako že ho chce sežrat. Málokdy to zafunguje. Již dvakrát jsme skončili u veterináře na šití – podruhé to bylo doslova rozpárané břicho, protože pes, na kterého si dovolila, byl volně pobíhající pitbull. Páníček sice byl, ale který volný pitbull by nevyužil příležitosti pohrát si s blbým a drzým jezevčíkem. Bylo mi jí líto, ale mohla si za to sama. Ale mnohem hůř se člověk cítí, když je na procházce v lese, má s sebou pobíhající batole, malého psa na vodítku a najednou se k vám bůh ví odkud přiřítí ohromný pes neurčité rasy s pěnou u huby, o níž netušíte, zda je z lítání, nebo zda pes není v posledním stádiu vztekliny. Přemýšlíte, zda se chce družit – i když taková „bestie“ vážící pomalu víc než vy s batoletem dohromady – by si s vámi dokázala opravdu pěkně pohrát, nebo vás přiběhl sežrat. Pes sice po několika dost vypjatých minutách zmizí v křoví, ale pocit bezmoci v člověku zůstane ještě dlouho.

A zkusili jste někdy svoji nevoli s volným pobíháním hlavně velkých psů dát najevo? Já jsem posledně schytala od dívky mnohem mladší než mé děti tolik titulů – vykáním se nezdržovala vůbec – že jsem nevěděla, jestli to jsem ještě vůbec já. Na požádání: „Slečno, mohla byste si vzít toho psa na vodítko,“ uslyšíte „ty, krávo, radši si drž toho svýho ratlíka, nebo uvidíš!“ Jiná – tentokrát starší dáma na upozornění, že když jde nakoupit do samoobsluhy a svého dalmatina nechá volně pobíhat venku, běhá také v pískovišti, které si celé dokola občural, jen pozvedne obočí a odchází středem. Druhý den je opět ona v obchodě a pes tentokrát vykonává v pískovišti potřebu velkou. Přitom zákon velí nejen po psovi uklidit, ale mít ho na vodítku a pouštět ho jen na místech k tomu určených. Ještě že kočky se zdržují hlavně doma a ty volně pobíhající sídlištěm aspoň loví myši, fretky taky nikdo volně nepouští a morčátka si děti nosí ven v zavařovacích sklenicích. V divokých snech totiž vídám, jak sousedovic pitbullka požírá mého jezevčíka a jako zákusek si dává párek morčat od naproti. Když spolkne poslední sousto, hladově se olízne a zamilovaně se na mě podívá. Probudím se vždycky s pocitem, co by bylo dál, kdyby to nebyl sen…