Můj kamarád má dost jasnou představu o tom, na kterou ženu by stačil a na kterou ne. Například o té, která se rozešla s managerem ČEZu a v zimě nosí persiánový kožich si myslí, že to nemá smysl na ni zkoušet. Ale o ženy, o kterých se domnívá, že by na ně "měl" a zvládl je, se ani nepokusí. Další můj známý se ženil z rozumu a z přátelství. Přiznal, že si na sebe se svou bývalou manželkou tak nějak logicky zbyli a manželka - tehdy kamarádka mu navrhla, zda by to dali dohromady. A protože chtěl mít do budoucna děti i péči, nebavilo ho prát si a vařit si sám, tak se sňatkem souhlasil.
Převážná většina mužů, kterých se zeptáte - co vlastně ženy chtějí od mužů, vám odpoví, že ženy chtějí v prvé řadě být od nich /mužů/ do budoucna zajištěny a jde jim jen a v prvé řadě o peníze. Ale že si přejí, aby je ženy milovaly pro jejich vlastnosti a takové, jací jsou. Ale ti samí muži by nebyli schopni "udýchat" partnerku, která by na tom byla finančně mnohem lépe než oni. Nejedná se tedy o peníze ale o jejich pocit vlastní hodnoty.
Vztah mezi mužem a ženou je jedna velká hra rozumu a srdce. Ale pokud se jí neúčastní naše srdce, nemáme si komu stěžovat. Naši osobnost formuje rodina, do které jsme se narodili a zvyky a obyčeje, které jsme převzali a dobrovolně je neseme do rodiny vlastní. Takže úplně zjednodušeně, pokud jste muž a vaše matka trpěla nedostatkem /zřejmým nebo pouze domnělým/ budete se snažit své partnerky zajistit. A v případě, že jste žena, v jejímž dětství mužský vzor chyběl - buď se v dospělosti bez mužů celkem dobře obejdete anebo se můžete dlouho trápit, proč se vám muži obloukem vyhýbají.
Podle této zjednodušené logiky /svůj k svému/ by se měli potkávat partneři, kteří k sobě skutečně patří. Tudíž milujícímu jedinci, který dokáže prožívat lásku a vyrostl ve spokojené rodině je souzen láskyplný partner.
Naše nespokojenost s tím jaké máme vztahy a jaké partnery potkáváme je tedy odraz pouze toho, jací jsme, co si o sobě myslíme, jak se máme rádi a jak se přijímáme MY SAMI. Tak jak se vyvíjíme my, stejně se kultivují i naše vztahy a lidé okolo nás. A pokud jsme schopni přijmout své vlastní temné stránky a vypořádat se se svými běsi - v reálném životě nám už žádný běsný partner, či partnerka nehrozí.
Nejpohodlnější řešení je samozřejmě svou samotu, či náš pocit, že se nemůžeme s nikým seznámit přičítat velkým nárokům těch druhých, či snižovat kvality partnerů, kteří mají zájem se s námi seznámit. Ale je to velmi krátkodobé řešení. Ve většině případů se jedná o náš převlečený strach. Je to hozený bumerang, který vám brzy přiletí i se zrcadlem, do kterého musíte pohlédnout pouze vy sami. A smířit se a bezvýhradně přijmout toho, koho v něm uvidíte. Protože pouze za této podmínky vás bezvýhradně bude přijímat i vaše okolí.
Pokud tedy máme doma zrůdu - dobrovolně jsme si ji takovou již vybrali nebo si ji vychovali z původní princezny či prince na bílém koni. A změnit to můžeme zase pouze my sami.
Moc bych chtěla poděkovat za inspiraci k napsání tohoto příspěvku Tomášovi Baránkovi a jeho článek na Psychologii.cz Jak sbalit ženu 2,0. Na rozdíl od Tomáše nevěřím na vzorečky a na to, že se dá propočítat vhodnost a pravděpodobnost balení žen muži. Ale stejně jako Charles Bukowski věřím, že "Svět patří těm, co se neposerou."
Milovat ženu znamená, že její partner musí také milovat její divokou povahu. Vezme-li si žena partnera, který nemůže nebo nebude milovat tuto druhou stránku v ní, bude určitě nějakým způsobem rozpolcena a bude životem pokulhávat nezdokonalena. /platí to i v případě mužů/ Ženy, které běhaly s vlky - Clarissa Pinkola Estés Ph.d.
