Žena a styl

Když ženě odzvoní puberta nemá právě moc stylu na vybranou. Může se stát elegantní, sportovní nebo sportovně elegantní. Popřípadě romantická. V elegantní může vypadat šik, ale taky staře. Ve sportovní působí uvolněně, ale pro někoho nedbale. Romantické šaty mohou v určitém věku působit dojmem, že jste naivní káča.

Ilona Ondráčková

Kde jsou ty časy, kdy jste si mohla střihnout depešačku, punkerku nebo příznivkyni heavy metalu? Pokud nenavštěvujete koncerty, těžko najdete způsob, důvod a možnost, kam si dotyčné oblečení vzít. „Máš dobrou barvu laku na nehty!“ chválí mě kamarádka a kolem pupíku se mi rozlívá pocit příjemného tepla. „Dík,“ odbývám ji bez zbytečně dlouhých proslovů a informací o tom, kde jsem lak koupila a za kolik. Tu cennou informaci o tom, že jsem svou volbou potěšila oko i někoho druhého si ale ukládám na památku. Na horší časy. Když si nebudu připadat zrovna krásná a nikdo mě chválit nebude. Arthur Shopenhauer prohlásil, že styl je fysiognomie ducha. Možná, že Arthurovi nikdo nikdy nic nepochválil. Možná byl natolik silný, že se vždy a za všech okolností řídil svým vlastním vkusem a stylem. Pro nás ženy je věcí stylu ve většině případů někam patřit. K nějaké skupině. O Češkách se traduje, že patří mezi nejkrásnější ženy světa, ale nedokážou se zajímavě oblékat. Oblékají se prý příliš konzervativně a nerady experimentují. Sázejí na jistotu. „Tohle všechno jsem si přivezl z Londýna,“ hrdě se mi chlubí fotograf extravagantními doplňky, svetrem a kalhoty. „Za pár kaček se tam moderně oblíknete a po sezoně vyměníte za jiné.“ Je naprosto nadšený a unešený a dlouho mi vypráví o levných a nápaditých kouscích oblečení, které viděl. Sugestivně mi líčí barevné pocitové zážitky z londýnského metra. Zejména okamžik, kdy mezi černě elegantně oblečenou většinu vstoupila krásná dlouhonohá modelka v bílém kostýmku. Zatínám tiše pěsti pod stolem a koušu se do jazyka. Prohlížíme si dál společně fotografie i z jiných zemí. Když přede mnou začne vychvalovat ženy z Ukrajiny, kterak se umí krásně oblékat, pozoruju intenzivně své staré dřeváky a rifle. Při jeho ódách na sukně a elegantní kabáty začínám zuřit. Asi na tom něco bude. My Češky jsme out. Náš duch je přízemní a upjatý. Asi se půjdu oběsit. V sekáči za pár kaček jsem si nakonec pořídila anglický kabátek modré barvy. Doma mě seřvala sedmnáctiletá dcera, že teď se mnou nemůže nikam chodit. Že budeme vypadat, jako když fasujeme nádražácké uniformy. Přitom její kabátek je vypasovaný a šitý ve vojenském stylu a moderně zakončený do balonové sukně. Ten můj má tříčtvrteční rukávy a je široký. Tudíž se pod něj prakticky vejdu i napřesrok. A to i v případě, že nějaké to kilo naberu. No můžeme se my české ženy oblékat svobodně a stylově?! Fejeton jsem napsala pro časopis LOOK prosinec-leden v rubrice Face to Face.