Umělá inteligence nás odnaučí aroganci

V tomto týdnu jsem navštívila zákaznické centrum PRE na Národní třídě v Praze a od té doby musím přemýšlet o tom, zda už je budoucnost lidstva zpečetěna? Během půl hodiny jsem žasla, co všechno jsou schopni ze sebe lidé vyplodit a jak se chovají, když přijdou požádat jiného člověka o službu, servis. Takové chování jsem nezažila ani v podnicích pochybné kvality a pověsti! Ve kterých jsem kdysi pracovala.

Kam se tedy tzv. posunula služba lidem? Nevinná administrativa, či zákaznický servis? Anebo je stále stejná? Jsou lidé stejní? Záleží jim pouze na perfektní službě a spokojí se s automatem na knoflíky na každé veřejně přístupné přepážce, recepci, restauraci? Obejdeme se v budoucnu bez jiných lidí? Proč jsme tolik kritičtí a přísní na jiné, pokud jde o placenou službu a potom marně hledáme spřízněnou duši v našem okolí? Potřebujeme neustále s někým poměřovat síly, nebo jsme v právu? A poté jako odpustky, nebo vyrovnání shromažďujeme sbírky pro slabé, abychom se cítili lépe? Nebo silnější a lepší?

Je to už téměř 20 let, kdy mi kamarádka Irenka s očima navrch hlavy ukazovala náramek s kamínkem, který nosí ve dne v noci na ruce, aby zabránila vlivu škodlivého vlnění, které k ní prostupuje z mobilního telefonu. Taky mě nabádala, abych v žádném případě svůj mobilní telefon nenechávala ležet v místnosti, ve které spím. Chápavě a soucitně jsem pokyvovala hlavou a v duchu jsem si říkala: " No cos čekala, když jsi sama cáklá? Že tvé kamarádky budou ryzí intelektuálky nebo vědecké pracovnice?"

Uběhly dvě desítky let a nikdo se nediví, že nás náš mobilní telefonní přístroj zná lépe než rodinní příslušníci. "Konspirační teorie!" křičí jedni! "Sociálním sítím jde jen o zisk a vekslují s našimi soukromými daty a podsouvají nám reklamy, podcasty, videa podle naší momentální nálady!" křičí další! Mozek je v panice, protože ať chce, nebo nechce ho zabarvují a ovlivňují emoce. Mentálně si proto vyrábíme pomyslné náramky sami proti sobě. Protože očekáváme, že nám druzí lidé budou plnit přání, stejně jako to dělají naše telefony. Bez špetky emocí.

A tak poslouchám před přepážkou číslo 5 tu zákeřnou vypointovanou aroganci mladé slečny a nechápu, na kterých místech virtuálního vesmíru byla vycvičena k boji proti člověku.

"Já vám asi nerozumím."Snaží se najít jádro pudla paní za sklem.

"Už zase?" Zle opáčí slečna. 

"Budete tedy hradit měsíční platby z účtu?" Upřesňuje si informace zaměstnankyně.

"Kdyby jste mě pozorně poslouchala, tak jsem vám toto sdělila hned v prvních pěti minutách našeho rozhovoru."Tne slečna do živého, rozpustí si culík a kouká vzhůru do stropu. Zřejmě očekává, že si pro ni už letí vesmírný koráb z planety polibtemivšichnišos a zbaví se nás.

Netuším jak dopadl rozhovor u přepážky číslo 5, protože mé pořadové  číslo bylo konečně vyvoláno šťastnou sedmičkou. Ale stejně jsem se neubránila a na otázku jaké máte přání, jsem si se slovy. "Jak to tady můžete  vydržet?" na chvíli opřela čelo hlavy o přepážku.

Stejně se ale obávám nejhoršího. Nasadíme si z vlastní sobeckosti za všechny přepážky roboty. Budou krásní, sofistikovaní a milí.  Za každou naši aroganci se budou na nás usmívat barevnýma zářivýma kamerkama místo očí. Sedět ale budou pro vlastní bezpečnost za nerozbitným sklem. A když nám po padesáté první na naše: " Už jsem vám to říkala v prvních pěti minutách odpoví: "A můžu pro vás tedy ještě něco udělat?" tak nakonec explodujeme ve vlastním vesmíru. Sami v sobě. V budoucnosti,  kterou jsme si tak dlouho připravovali. Jen proto, že jsme nedokázali mít soucit. Sami se sebou ani s těmi druhými. Krásný den milí pozemšťané.