Dědictví po otci

Co byste si přáli, aby po vás jednou, na světě, až už tu nebudete zůstalo? Lidem, kteří vám byli nejbližší?

Popřípadě dalším generacím, pokud jsou vaše ambice vyšší, než je hodnota

vašeho IQ i EQ dohromady? Dům ve tvaru jahody, úspěšná ekologická firma na zpracování lidských výkalů nebo láskyplná vzpomínka? Miliony truchlících followers na sociálních sítích? Motivační citát?

Jako dítě jsem milovala hřbitovy. Hroby jsem považovala za malé útulné domky se zahrádkami. S babičkou jsem byla zvyklá chodit po květinové a zeleninové zahrádce i ovocné zahradě, které měla u domu místo procházek. Nejezdila se mnou na výlety k moři ani na hory. Její život byla práce okolo domu, zahrady a péče o dobytek a domácí zvířata.

A nejbližší lidé se především museli nakrmit, ošatit. Pro babičku byl útěchou kostelíček, jak o něm hezky mluvila. A mým největším potěšením zase bylo, když měla babička čas mi číst, nebo si se mnou povídat. A za takzvané výlety se považovaly i návštěvy příbuzných. Živých i mrtvých. A protože byl hřbitov skoro součástí kostela, bylo to skoro poutní i návštěvní místo v jednom. Ale především plné úcty, kterou mu jako přidanou hodnotu dala moje babička. Prohlížela se úprava hrobu, výběr květin i výzdoba. Ale především se vyprávěly příběhy o lidech z fotografií na hrobech.

Jen k výstavním velikým hrobkám, které se tvářily jako chladné vily oddělené řetězy od ostatních hrobů jsem neměla důvěru. Chyběly mi u nich malé zahrádky i fotografie. A pouhá jména, ač vyvedena zlatým písmem s kudrlinkami na drahém kameni nepodněcovala příliš mou fantazii.

To spíš bílí holoubci sedící na vysokém bílém náhrobku. Jeden z nich se se svěšenou hlavičkou skláněl bolestí nad fotkou děťátka s dudlíkem v puse v porcelánovém rámečku. Ten jsem měla nejraději.

Babička mi totiž tvrdila, že dětská duše je čistá. A když zemře malé dítě, přiletí si pro jeho dušičku andělíčci a odnesou ji rovnou do nebe. Starý člověk už má duši zatíženou prožitým životem a proto mu na pomoc přichází zemřelí příbuzní. Aby se z něj nestal bloudící duch a nehledal marně cestu na onen svět nebo nestrašil živé lidi.

Můj oblíbený český fotograf, grafik a buddhista František Drtikol zase říkal: až umřu, nikde mě nehledejte. Budu všude a ve všem.

A jak to je s odkazem mého táty?

Zemřel letos začátkem ledna v nedožitých osmdesáti letech. Žil a zemřel přesně v duchu generací narozených během válečných let a jejich životního přesvědčení: „Bojuj!“

Posledních deset let života musel zápasit s rakovinou i s nemocí srdce. Tátovou radostí byl tanec a zpěv moravských písniček. Teď už táto bojovat není potřeba.

Zpívej a tancuj, tancuj, vykrůcaj!