Posádka vozu

V loňském roce jsem absolvovala měsíční denní dojíždění společně se čtyřmi dalšími ženami v rámci rekvalifikace do města vzdáleného padesát kilometrů od našeho bydliště. Pro mě to byla obohacující zkušenost nejen pro rekvalifikaci samotnou, ale především z hlediska psychologie. Vypracovala jsem studii Hierarchie žen v dopravním prostředku. Z důvodu zdravotních (nechci dostat od holek do huby) jsem jejich jména ve studii pozměnila.

Posádku tvořily tyto ženy: řidička skoro padesátiletá rokerka, bývalá manažerka a černovláska Radka. Dále spolujezdkyně Ilona, náladová čtyřicátnice, která nakonec z důvodů, které popíšu později vyfasovala sedadlo navigátorky, po boku sedící řidičce, příležitostné DJ obsluhující místní cd-přehrávač. Na zadních sedadlech seděla Slovenka Andrea. Právě se přistěhovala do našeho města se svou rodinou. Dále tam byla průserářka něžná a blonďatá Naďa. Naďa je moc hodná ale měla neustále tendence kecat Radce do řízení, do couvání, do rychlosti na tachometru atd. Tím pádem to měla u Radky nahnutý a ta ji z legrace vyhrožovala. No a nakonec benjamínek nejmladší a nejméně prostorově náročná, většinou mlčící a uprostřed sedící Laďka. Laďce může být tak 22 let, Andree do 40 chybí 4 nebo pět let a Naďa provokatérka je o dva nebo tři roky mladší než Andrea. Píšu provokatérka, neboť jednou nabídla sedadlo v městské dopravě Andree se slovy: „Starší si má sednout.“ Myslíme si, že to Naďa nedělá schválně. Naďa je zkrátka bezelstná osoba a někdy ji to pouze rychleji mluví než myslí. Nám ostatním spíše ochromeným brzy po ránu, když jsme odjížděly z našeho města a odpoledne, kdy naše mozkové buňky byly již zcela zahlceny novými informacemi a nedovolovaly čerpat z informací uložených vespod pod nimi tato rychlost uvažování většinou chyběla. Ze začátku jsme se o přední sedadlo umístěném vedle řidičky střídaly. První se na něm usadila Andrea. Ale poté, co se jí Radka pokusila svým černočerným humorem upozornit na přítomnost airbagů v celém autě stylem:“ Že může vystřelit, i při prudším Radčině přibrždění a roztříštit ji skla brýlí“, usoudila Andrea, že vzhledem k finanční náročnosti její optiky a lásce k dětem si přesedne na sedadlo zadní. Poté přišla na řadu Naďa. Naďa se vepředu zase příliš kochala a rozptylovala řidičku svými zjištěními o situaci na silnici, na poli a v dohledném okolí. Nohama se také pokusila několikrát přišlápnout neviditelné pedály a nakonec si sama dobrovolně přesedla dozadu. Už už jen totiž chyběl krůček k tomu, aby Radce sáhla na volant... A to by byl stoprocentně konec našich jízd, protože to Radka přímo nesnáší. No a nakonec Laďka. Laďce jsme sedadlo „smrti“ ani nenabízely. Je totiž tak štíhlá, že by byla škoda nevyužít ji k pohodlnému sezení ve třech právě na zadních sedadlech. V barvách to vypadalo následovně: vepředu dvě nejstarší černovlásky, vzadu dvě blondýnky a uprostřed nejmladší hnědovláska. Jak sami uznáte, přirozenou cestou výběru jsme se plně aklimatizovaly v dopravním prostředku, co se týká zasedacího pořádku.. Některé ženy tvrdí, že ženské pohromadě je to nejhorší, co je mohlo potkat. Vůbec ne! Naprosto jsme respektovaly, že hlavní slovo v autě měla řidička. Jen jsme občas okřikly Naďu, protože jsme se chtěly vézt autem i druhý den. /uveřejněno 23.6.2010 v Jihočeských týdenících/