K doktorům mám docela důvěru. Nosí nažehlené bílé pláště, podepisují se záhadnými klikyháky a mluví spisovnou češtinou. A především jsem od nich mimo očkování proti tetanu, měření tlaku a dvou porodů nikdy nic extra nepotřebovala. Ale potom jsem potkala doktora Oetkera.
Zaútočil na moje chuťové pohárky ze svých barevně vyšňořených obrázků výrobků určených k rychlé přípravě i ke konzumaci. A tak když je příležitost, užívám si jeho pomoci i společnosti z plna hrdla. Vše bezvadně fungovalo až do osudného pátku.
Daly jsme si doma rande s jeho mraženou pizzou. Moje dcera, já a křupavá, kořeněná, lahodná pizza. Nebylo to naše první rande s mozzarellou a pestem. Probíhá podle dávno ověřeného scénáře. Zapneme elektrickou horkovzdušnou troubu. Už samotné vrčení trouby nás ladí pro chvíle nadcházející. Vyndáme z mrazáku dotyčný pokrm a vybalíme ho z papírové krabice a igelitového obalu. Na plech ustřihneme příslušný kus pečícího papíru a vysteleme drahouškovi, jehož prapůvod je z Itálie postýlku. Takto vyzdobený plech vložíme do trouby a hlídáme určený čas k pečení. Mezitím, co se v troubě připravuje jídlo, nachystáme si talíře, příbory, skleničky i nůž ke krájení. A pak už jen průběžně kontrolujeme skleněným okénkem, zda proces v osvětleném elektrospotřebiči probíhá tak jak má. Když už je pizza křupavoučká, vyjmeme ji z pece ven a rozporcujeme ji na úhledné trojúhelníčky. Při krájení se nám již sbíhají sliny a proto rychle usedáme ke stolu, svoláváme další pizzožrouty a spolustolovníky a společně se hladově i roztouženě zakusujeme do lahodného pokrmu.
Celý takto výše popsaný proces konzumace běžně a bezproblémově praktikuje každý druhý a nevidí na tom nic složitého, aby o tom musel psát svůj blog.
Mě samotnou by také nenapadlo psát pojednání o placce těsta. I když si náš vzájemný občasný vztah s kusem těsta užívám, komu je co do něj. A možná právě ta tajemná příchuť našich schůzek se mi vymstila. Nebo si mě chtěla nějak veřejně označit. Měla jsem zjistit, jak ošidná a trochu i nebezpečná může být obyčejná konzumace doktorovy pizzy.
S chutí jsem se jako vždy zakousla do vypečeného a ozdobeného těsta, když vtom mi kus sýra s pestem kápnul na bradu. Bolestí jsem sykla a papírovým kapesníkem setřela tu ďábelskou pastu. Pizzu jsem dojedla, ale pocity z její přítomnosti už nebyly tak slastné. Na bradě mi během chvíle vyskočil puchýř. Na uklidnění bolesti jsem ho natřela mastí s dubovou kůrou. Do rána se puchýř naplnil tekutinou. Puchýře se tvoří při popáleninách druhého stupně. Je to vůbec možné? Jsou to tři dny, ale při pohledu do zrcadla je pořád znát malá spálenina na bradě. A tak si říkám co s tím? Žádná láska k doktorovým lahůdkám a ani ta moje, není tak silná, aby mohla zastavit mou nespokojenost s poškozeným vzhledem pleti. Zlobím se, že mně v návodu k použití a přípravě pizzy nikdo nevaroval, že se mozarella s pestem může spojit v nebezpečnou biologickou zbraň.
Jsem naštvaná na sebe i na doktora. Za věrnost jeho výrobkům jsem byla odměněna spáleninou. Nevím jak dlouho se může hojit získané zranění, ale zkušenost, kterou jsem učinila si budu pamatovat asi déle.
A jak teď budu maskovat pozůstatek po nevydařené večeři? Jak budu chodit mezi lidi? A co jim povím, když se mě budou ptát, co že to mám na bradě? Kamarádka si myslí, že bych si dočasně mohla nalepit fešný falešný plnovous a pobavit tak spoustu lidí.
Ale copak já vím, kde se shánějí falešné plnovousy? Nemám na to náladu ani čas.
Ale jedno vám řeknu: pokud vám nemá kdo foukat vaše bolístky - foukejte pečlivě své pokrmy!
