Chceme zábavné a pozorné muže!

Můj dlouholetý kamarád se ženil. Poprvé v životě jsem plakala na svatbě. Možná vůbec poprvé jsem sdílela štěstí prostřednictvím slz s takovým množstvím lidí. Ale příval emocionálních a kulinářských zážitků toho dne  měl pokračovat i po obřadu.

Ke svatební hostině u kulatého stolu číslo tři nás zasedlo osm. Šest žen a dva muži. Dvě starší ženy, jedna žena "středního věku", dvě dívky, jedna holčička, jeden muž přes dvacet a jeden přes třicet let. Když jsem se seznámila se zasedacím pořádkem, napadlo mě zda dva muži nejsou na konverzaci málo? Průměrní čeští muži totiž převážně mlčí pokud se ocitnou mezi převahou žen. Možná mlčí ne z důvodu, protože nemají co říct ale zkrátka ze slušnosti. Anebo jsou tak ubiti k smrti výřečností svých poloviček. Možná sbírají energii k činům. Muži totiž neradi plýtvají slovy. Ovšem zajímalo by mě k jakým příležitostem si je tedy schraňují. Rozumím tomu, že každému slovu, které vychází z vašich úst dáváte svou životní energii. Možná jsou muži přepracováni, jsou na ně kladeny velké nároky.

Často se dočtete, že muži nemají potřebu komunikovat o svých pocitech. K těmto "akcím" je prý neustále nutí jejich přítelkyně a manželky. Ale sakra o čem si myslíte, že klábosí v práci, po hospodách, hernách a klubech? Připadá vám snad fotbal nebo drby z práce bez emocí? Nicméně mlčení naštěstí našemu stolu toho dne nebylo souzeno. Byla nám k němu totiž naroubována odnož ze Slovenska. Mladý pár /lehce přes třicet/ s desetiletou dcerou. A my ženy a dívky jsme nestačily mrkat namalovanýma řasama! Tomáš, jak se manžel Marcelky jmenuje nám toho večera předvedl něco, co dokáže pouze moderátor nějaké zábavné estrády nebo příchod celebrity s aurou Dalajlámy.

Nejen, že nám předal to "kouzlo pozornosti", že zkrátka jste zajímavé pouhou svou přítomností ale dokonce jsme mu to i věřily. Zpětně nedokážu popsat jak to přesně udělal. Zda to bral podle věku, nebo podle nějakých specifických kritérií, které mi zůstaly utajeny. Věnoval se manželce, tancoval se svou dcerou a staral se o všechny ženy u stolu. Zajímalo ho, zda máme co pít, zajišťoval přísun jídla od číšnice, chtěl vědět co děláme, co nás baví, pochválil jak vypadáme...

Tomáš mi prozradil, že rád pije s muži ale s ženami si rád povídá. Možná to je základní rozdíl mezi ním a ostatními muži. Tomáš si skutečně rád povídá. Neflirtuje, nepřetvařuje se, není do zábavy nucen. Prostě ho to baví. On je na to zkrátka "zvyknutý". Naši muži nejsou zvyklí konverzovat s ženami jen tak "pro nic za nic". Nedokáží to.  Anebo možná dokáží, ale dělají to pouze v případě, kdy se konverzaci nedá vyhnout. Když se chtějí seznámit, když se potřebují dohodnout v zaměstnání s kolegyněmi apod. 

Kdo za to celé může? Proč je na světě málo pozornosti pokud je zadarmo? Když se mám spravedlivě zamyslet nad tím, proč jsou někteří muži takoví a jiní makoví a vzala bych Tomáše jako vzorový příklad, vyšli by mi z toho Češi jako Bubáci, za které doma ženy všechno v domácnosti obstarají a oni se  k nim za odměnu chovají přezíravě a kysele. Muži by se mohli bránit, že jsou doma málo chváleni a nedostávají jasné instrukce o tom, co od nich ženy skutečně chtějí. Ženy by si mohly poplakat a pustit si romantický film.  Ale já jsem to celé nepsala, abych tady kázala nějaká moudra. Každý ať si udělá doma pořádek sám. Vždyť v tom jenom žije, že?