Jak jsem se potýkal s bankami, aneb banksteři a jejich menažéři. I. Velmi malé vítězství

Málokdo se dnes obejde bez bankovních služeb a zcela jistě se bez nich neobejde stát. Státy se tváří, že banky regulují a kontrolují, ale vypadá to, že opak je pravdou. 

Jelikož ani já se bez účtu v bance neobejdu, jsem nucen potýkat se s bankstery. Ne proto, abych zvítězil, ale abych se nedal. Potýkání se s bankstery je těžké. Schovávají se za hradbou podřízených, kteří o ničem nerozhodují, a za každé vybočení ze schématu, který jim vyprojektovali bankovní menažéři riskují vyhazov ze zaměstnání. Klient sice může mít svého „osobního bankéře“, „finačního poradce“ a třeba i „ombudsmana“, jsou jich celé zástupy, těch „bankéřů, „poradců“ a „ombudsmanů“, jenže ti „bankéři“ o ničem nerozhodují, „poradci“ vám vždy poradí, abyste využívali naplno služeb jejich chlebodárce a „ombudsman“ se stará především o to, aby případné stížnosti klientů neobtěžovaly vyšší bankovní management, nebo dokonce samotné bankstery. Právě za to je bankou placen.

Bankovní služby se neustále zdokonalují. Tak to aspoň tvrdí četní bankovní ředitelé a menažéři, kteří mají samochválu v popisu práce. Vede banky k tomu prý konkurenční prostředí. Od doby, co je možné si u nás banku vybrat, jsem vyzkoušel již několik bankovních domů, ale asi jsem měl smůlu. Konkurenční prostředí sice máme, ale banky si konkurují především v tom, jak klienta obalamutit lákavými marketingovými nabídkami, vnutit mu, co nejvíce služeb či „služeb“ a pak je zpoplatnit. Klient pak platí za to, co vůbec neměl v úmyslu si objednat a samotného by ho to ani nenapadlo. Úspěchy na tomto poli jsou pak pravidelně odměňovány tituly, jako „banka roku,“ či dokonce „nejdůvěryhodnější banka roku“.

Dluhy a poslušnost

Úplně nejraději chtějí banky klienta vtáhnout do dluhů. Zadlužený člověk je poslušnější, nedovolí si dělat problémy svému zaměstnavateli, ani když ten zaměstnavatel dělá problémy jemu. Takže vlastně zde banky pomáhají udržovat disciplínu na pracovištích, prostě, klid k budování, jak se kdysi říkalo. Za tuto státotvornou úlohu se jim stát štědře odměňuje vytvářením zcela bezzubých institucí určených k předstírání dozoru nad bankami a ochrany klientů. Když to pak banky s půjčkami přeženou, napůjčují i těm, co nemají z čeho dluh splatit a dostanou se tak do potíží, je zde stát, který jim vždy hodí záchranný pás. Nic jiného totiž státu-vládě ani nezbývá, protože dobře ví, že nejen bankovní sektor, ale celá státní ekonomika je bublina udržovaná při životě pouze důvěrou klientů. Vírou, že peníze vložené do banky budou moct také vybrat. Ve skutečnosti banky disponují jen malým zlomkem hotovosti, která číselně figuruje na účtech klientů. A nejde zdaleka jen o hotovost. V ekonomickém systému taženém stále rychlejším otáčením peněz na bursách cenných papírů jsou peníze kryty hlavně očekáváním. Odhaduje se, že celkové množství světových peněz 21-krát přesahuje světový hrubý domácí produkt (HDP). Je tedy zřejmé, že toto o čekávání je liché, světová ekonomika ho nemůže nikdy naplnit. Méně než 5% peněz je kryto produkcí zboží a služeb. Bublina je udržována při životě jen povinným leč ničím neopodstatněným optimismem. Keep smiling!

Věci došly tak daleko, že banky lehkovážně investují do rizikových dluhopisů, které slibují vysoké zisky. Nemají totiž co ztratit. Když to nevyjde, stát jejich rizikové dluhopisy odkoupí, aby zabránil zhoršení očekávání, kterými jsou kryty peníze na účtech bank, tedy finančním krisím. Tak například v době finanční krise r. 2009 vláda USA vyčlenila 700 miliard dolarů na finanční injekci bankám. Za tyto peníze nakoupila akcie ohrožených bank. Od koryfejů neoliberální ideologie se jí za to dostalo obviňování, že znárodňuje.

Ale nemusíme chodit až za oceán. Jak řešila Evropa krisy kolem řeckého dluhu? Řecko dnes dluží hlavně Evropské centrální bance, dále státům eurozóny a Mezinárodnímu měnovému fondu. Přehled můžete najít zde. Byli to však soukromí investoři, především banky, kdo původně nakupoval řecké dluhopisy. Když hrozil krach, EU vymyslela záchranný plán. Vykoupila rizikové dluhopisy od soukromých bank, aby zabránila panice na finančních trzích. Jinak řečeno, dokud byly řecké dluhopisy výnosné (vysokými úroky) a nehrozil krach, těžily z toho soukromé banky, když hrozilo, že se stanou bezcennými, byly odkoupeny za peníze daňových poplatníků, kteří pak na sebe nedobrovolně vzali riziko hazardních investic soukromých investorů. Nešlo přitom ani tak o záchranu Řecka před státním bankrotem, jako o záchranu bankovního sektoru jednotlivých států i celé EU.

Individuální přístup ke klientům

Po prvé jsem se s bankou utkal v roce 2002, poté co banka, tehdy to byla ČSOB, zavedla „povinné“ výpisy z mého účtu s frekvencí jednou měsíčně a tyto výpisy zpoplatnila. Do té doby jsem účet v ČSOB používal jen jako spořící a výpisy (do konce r. 2001 bezplatné) jsem si nechával posílat pouze jednou ročně. Tak to bylo domluveno ve smlouvě a mně to úplně stačilo. Jenže co znamená smlouva s bankstrem? Pro klienta dost málo. Její součástí jsou obchodní podmínky banky, které bankster může měnit, kdykoli se mu zlíbí, smlouva – nesmlouva. Jenže psal se r. 2002. Na rozdíl od dneška tehdy ještě banksteři nebyli tak hluboko zakopáni na svých posicích. Neměli ještě dobudován ochranný val ze všech těch webových formulářů, „osobních bankéřů“ a „ombudsmanů“, který je dnes chrání před jakýmkoli kontaktem s rozzlobenými klienty. Můj protest proti poplatku za zrušení účtu, který si tehdy ČSOB účtovala (a který byl později oceněn titulem nejabsurdnější poplatek roku) tehdy ještě nezůstal bez odezvy. Připadalo mi jaksi nemravné takový poplatek účtovat, zvlášť když důvodem ke zrušení účtu byla změna podmínek plynoucí z jednostranného rozhodnutí banky. Napsal jsem proto panu řediteli pobočky a sdělil mu, že pokud mi bude banka skutečně poplatek za zrušení účtu účtovat, budu to považovat za čin eticky se rovnající krádeži a že ho za tento skutek budu činit osobně odpovědným (nebylo to vůči němu úplně fair, protože ředitel pobočky o změnách obchodních podmínek jistě nerozhodl, ale tehdy jsem se naivně domníval, že ředitelé jsou placeni kromě jiného i za odpovědnost za věci, které osobně nezavinili). Pan ředitel asi nechtěl, abych ho považoval za zloděje (byť „jen“ v rovině etické) a rozhodl, že mi poplatek za zrušení účtu odpustí. Nevyjádřil se však, zda ho odpustí jen mně, nebo zda od účtování poplatku upustí a nebude ho tedy účtovat ani ostatním klientům.

Když jsem přišel do banky podat disposice, jak má být naloženo se zůstatkem na mém vypovězeném účtu, bankovní úřednice mi zřejmě nic netušíc poplatek za zrušení účtu naúčtovala, čímž jsem si ověřil, že pan ředitel mi poplatek odpustil ne proto, že by prohlédl, zastyděl se a shledal postup banky nemravným, ale jen aby měl ode mne pokoj. Když jsem úřednici namítl, že účtování poplatku je neetické, jen se pohrdavě ušklíbla. Pak jsem ale vytáhl dopis od jejího ředitele a nestačil se divit změně ve výrazu její tváře. Rysy jí ztuhly, tvář odrážela směs zmatení a potlačovaného vzteku. Tuto malou bitvu jsem tedy vyhrál.

Jenže to mi nestačilo. Na celé věci mi totiž nevadilo ani tak to, že mám poplatek zaplatit, ale že banka má tu drzost takový absurdní poplatek vybírat. Jsem totiž beznadějně zpozdilý. Stále jsem nevzal za svůj jeden z úhelných kamenů neoliberální ideologie, totiž, že člověk si má hledět jen vlastních zájmů, tak nejlépe slouží i zájmům ostatních: laissez faire! (Mně se naopak zdá, že tak slouží nejlépe pouze zájmům mocných). Nicméně ani po výměně několika srdečných dopisů banksteři z ČSOB nechtěli uznat, že když odpustili poplatek mě, měli by ho zrušit i pro ostatní klienty. Nemám si to prý vykládat jako uznání mého argumentu, že poplatek je neetický. Ředitel pobočky měl v pravomoci poplatek individuálně odpustit. Je ovšem otázka, k čemu má být taková pravomoc dobrá. Aby se zbavil otravných remcalů (což se mu v tomto případě úplně nepovedlo) nebo zvýhodnil své kamarády oproti ostatním klientům? Rozšířil jsem tedy zprávu aspoň mezi své známé a dověděl jsem se, že jedné z nich byl poplatek rovněž odpuštěn, když zmínila u přepážky mé jméno a můj případ. Říká se tomu citlivý individuální přístup ke klientům.

V pokračováních této série popíšu, jak mi jedna velká banka vypověděla smlouvu o účtu, protože jsem byl nespokojen s jejími službami, jak funguje dohled nad bankami a další veselé příhody ze života klienta banky v prostředí stále se zdokonalujících bankovních služeb.