Co je v sázce na Ukrajině

Války končí bezpodmínečnou kapitulací jedné z válčících stran nebo mírovým jednáním. Jsou ale i takové, které nekončí, jen zamrznou. Nelze-li doufat v bezpodmínečnou kapitulaci, je mírové jednání nejlepší variantou. 

V prvních týdnech po ruské invazi na Ukrajinu ovládli západní svět dva strachy.  První z nich, že Putin ovládne Ukrajinu a pak se jeho hordy vydají dále na západ, vypadala tehdy reálněji než ta druhá, totiž že válka přeroste v jadernou konfrontaci mezi Ruskem a Západem se snadno předvídatelným výsledkem pro život na Zemi.  Rusko ani po roce a čtvrt evidentně neuspělo ve své snaze Ukrajinu ovládnout ani pokořit, ale zato dokázalo poničit, co se dalo, pozabíjet nejméně 10 tisíc civilistů a miliony jich vyhnat z domovů. Rozhodně to nevypadá, že by bylo schopno někdy v budoucnosti Ukrajinu ovládnout. Tedy pokud Západ nepřestane Ukrajince v jejich boji proti agresorovi podporovat.  Nicméně strach, že nebude-li Putin totálně poražen, vydá se dále na západ stále silně rezonuje a ten druhý strach, že konflikt přeroste v pořadí už třetí světovou válku s konečným řešením v podobě  jaderné katastrofy jakoby vymizel. Pokud se v nějaké úvaze možnost jaderné konfrontace zmiňuje, tak jen s fatalistickým pokrčením ramen.

Když nedávno stoletý Henry Kissinger, protřelý diplomat, přišel s varováním, že mezinárodní situace silně připomíná tu před 1. světovou válkou, protože žádná ze stran (nejen Rusko a Ukrajina ale ani USA a Čína) není ochotna v ničem ustoupit, jakoby šlo jedině o vítězství a mír jakoby neměl žádnou hodnotu, strhlo to ve světových médiích (tedy těch západních) vlnu nevole. Komentátoři připomněli snad všechny jeho staré hříchy. Vyčítali mu nedostatek morálky, když svými úvahami o možném kompromisu v podobě územních ústupků nahrává Putinovi. Putinovi bych nahrávat nechtěl, ale Kissingerův scénář – kompromis nebo světová válka se mi z mého jistě nedokonalého laického pohledu jeví rozhodně realističtěji než sny o spravedlivém vítězství Ukrajiny s navrácením všech okupovaných území, náhradou všech Ruskem způsobených materiálních škod a potrestáním válečných zločinů. Jak bychom si měli představit takové vítězství? Mluví se často o dobytí všech Ruskem okupovaných Ukrajinských území zpět. I kdybychom uvěřili, že ukrajinský David v konvenční válce ruského Goliáše zcela zatlačí zpět, Putin bude svržen a ruský Goliáš nevytáhne svůj trumf, jaderné zbraně, opravdu by to ukončilo tuto válku? Kdo by byl v takovém případě Putinovým nástupcem sice nevíme, ale můžeme si být jisti, že by to nebyl žádný bytostný demokrat oddaný věci míru. Nepokračovalo by Rusko v raketovém ostřelování Ukrajiny? A jak by to vypadalo na osvobozených územích? Jak by zbylé obyvatelstvo těchto osvobozených oblastí zblblé letitou kremelskou propagandou přijalo ukrajinskou správu?   Jak by se Ukrajinci na znovudobytých územích zachovali k více-méně nepřátelsky naladěnému obyvatelstvu? 

Války končí bezpodmínečnou kapitulací jedné z válčících stran nebo mírovým jednáním. To se ještě nikdy neobešlo bez kompromisů. V bezpodmínečnou kapitulaci Ruska snad nikdo soudný nemůže věřit.  Pak je tady ještě možnost (a zdá se, že situace k ní směřuje), že válka neskončí, konflikt zamrzne. Může to pak trvat celá desetiletí. Tato třetí možnost se zdá zatím nejpravděpodobnější, jenže je spojena s vytrvalým raketovým ostřelováním lidských sídel daleko za frontovou linií, jak ho již víc než rok můžeme denně sledovat ve zpravodajství. Jak by asi vypadal život na Ukrajině po 10 letech takového zamrzlého konfliktu? Něco o tom možná napoví Sýrie... Není pak ale mírové jednání nejlepší ze všech špatných možností?

Ukrajinci projevují i po více než roce války obdivuhodné odhodlání bránit se a dobýt zpět vše, co jim po právu náleží. Za těchto okolností je pochopitelně těžké si připustit, že by se mohli části svých válečných cílů vzdát. Nicméně realita je k tomu dříve či později přinutí. Je již na čase, aby západní diplomaté taktně vysvětlili ukrajinskému vedení, že to totální vítězství, o kterém se tak často veřejně mluví, je z říše pohádek a že bude nutné zasednout k jednacímu stolu a jednat. Není totiž vůbec jasné, jak dlouho ještě všestranná podpora západních zemí vydrží. Co se stane, až se do prezidentského úřadu v USA vrátí Trump? Jak dopadne již dnes poněkud nejistá podpora zemí EU po příštích volbách ve Francii, na Slovensku a konečně i v ČR? Co když v Evropě nabyde vrchu „hnědá internacionála“?

Jednání bude samozřejmě vyžadovat nalezení vhodného prostředníka a taky vhodné chvíle pro jeho zahájení. Vyjednávací pozice se bude odvíjet od situace na bojišti. A situace na bojišti bude záviset kromě odhodlání ukrajinských obránců na dodávkách moderních zbraní ze Západu.

Jsem si vědom, že mě mnohý čtenář bude považovat za „chcimíra“ či Putinova užitečného idiota. (Mimochodem,  mír je po pravdě a lásce již třetí velká hodnota, ze které si český Honza udělal nadávku). Vždyť přece s válečným zločincem Putinem se nedá vyjednávat, byla by to zrada! Budu to riskovat. Přiznám se, že mám skutečně strach. Strach z velké války, která by neměla vítěze, jen poražené. Zabetonované postoje světových mocností, jejich neústupnost, neochota či neschopnost vidět reálnou situaci a závody ve zbrojení k ní zřetelně směřují. Jistě není dobré bát se všeho a nechat se strachem ovládat. Stejně tak ale není dobré ignorovat nebezpečí. Strach má i svou pozitivní stránku. Není náhodou, že je jím obdařen každý živý tvor, který má v hlavě mozek a v něm amygdalu. Pravda, jsou i výjimky. Například tele se vlka nebojí, protože je tele. 

Budiž mi na závěr dovoleno podotknout, že zde nehoruji pro mír za každou cenu a že vyjednávat se bohužel někdy musí i se zločinci. Jsou mezi námi i tací, kteří mají na vyjednávání se zločinci a s psychicky narušenými individui školení a výcvik.