Zakryj hlavu a rozum, ženo!

„Máš šátek?“ „Proč?“ „Dej si ho na hlavu.“ „My jdeme do mešity?“ „Ne. K místnímu starostovi.“ „Proč si mám zakrýt hlavu?“ „On je hodně věřící.“ „Ale já přece nejsem muslimka…“ Nastala malá odmlka, skrz kterou otec upozornil na mé nemožně chování.

Tato scénka se odehrála v zapadlé vesničce na střední Jávě zkraje roku 2008. Tehdy jsem přicestovala do Indonésie mj. podpořit otce v předvolební kampani do tamního parlamentu. O dva roky před tím vznikla podobná situace na jednom festivalu orientálního tance v Káhiře. Dvě taneční kolegyně z Čech sledovaly zahalené ženy na ulicích. Jejich většinový počet mě vyvedl z míry. Kamarádky byly nadšené. Po dvou dnech padlo rozhodnutí místní napodobit. Pořídily si šátky. „Přidej se k nám! Nevidíš, jak je to krásné?“

„Žila jsem 15 let mezi muslimy a ani jednou jsem se nezahalovala. Nehodlám teď začít!“ zarytě jsem trvala na svém. Vysloužily si pochvalné komentáře místních mužů na největším tržišti, Khan el Khalili. „Blahopřejeme k rozhodnutí změnit víru!“

Poodskočím ještě dál do 90. let minulého století, kdy jsem skončila vysokou školu v U.S.A. Jedna muslimská rodina, původem z Indonésie, mi nabídla na půl roku pokoj, abych získala čas na rozlet do života. On byl v Americe na postgraduálním studiu. Ona, vystudovaná učitelka, neměla v cizí zemi uplatnění. Zůstala doma a pečovala o dva malé syny. Bylo to poklidné soužití, které pouze párkrát narušilo občasné zděšení na mé straně, kvůli přítomnosti skalpované skopové hlavy v lednici.

Jednoho dne paní domů nasadila na hlavu šátek a odstranila všechny blůzy a topy s krátkými rukávy. „Nehodí se to pro vdanou ženu,“ vysvětlovala.

„Proč?“

„Jsem muslimka a musím respektovat svého manžela.“ Viděla moje pochyby. „On je o hodně chytřejší než já. Je to muž. Musím to přijmout.“

Minulý týden v Brně se mě jedna kolegyně s údivem zeptala, proč ten Islám "tolik řeším". Bylo to po ukončení 3. konference orientálních lektorek a všech, kteří se zajímají o orientální kulturu. Proběhla tam mj. přednáška o Islámu, do které jsem často vstupovala.

Takže tedy, proč to všechno tolik řeším. Ve světle mých zkušeností a podniknutých cest do muslimského světa vidím pro ženy mnohem větší hrozbu, než jsou náhodné teroristické útoky. S lehkostí zaslepených jedinců, které nezažily totální zákaz v pohybu, projevu, oblékání, vzdělání, ve volbě životního poslání a naplnění, vyhlašujeme do světa, jak jsme ochotné přistoupit na osekanou verzi svobody.

Ta zpropadená tendence našeho pohlaví na celém světě – „hlavně, aby byl klid, nikdo se neurazil a všichni se usmívali!“ – nahrává snahám nenápadného karcinogenního bujení, vybudovat stáda, která odevzdávají svoji vůli vyšším mocím.

Po vzoru různých náboženských kleriků a bezpáteřních politiků artikulujeme slova „respekt“, „neurážet“, „limit“ a snažíme se je vměstnat do středoevropské svobody. Není to tak těžké, upřímně. Není ani zvlášť obtížné si vyměnit celý šatník, zahalit si hlavu i rozum, přizpůsobit se novým mravům. Jen nevím, co uděláme, až zjistíme, že už není cesty zpět.

PS. Můj otec tehdy volby vyhrál. Získal místo v Indonéském parlamentu, aniž bych musela zpronevěřit vlastní přesvědčení.