Sametové vyznání od polovičního přistěhovalce.

Před několika lety zaujal můj životní příběh Českou televizi. „Co vám zde nejvíc chybí?“ byla jedna z mnoha otázek. „Barvy, úsměv a víra,“ odpověděla jsem.

Pochopte - můj vstup do dospělého života byl významně poznačen vysokoškolským studiem v spojených státech Amerických, v biblickém pásmu na jihovýchodě. V státech, kde by vás nejen při přistižení v jakékoliv než misionářské poloze v sexu, čekaly nepříjemné oplétačky. Něco málo o tom ví, například herec Rob Lowe. A ještě před tím probíhalo celé mě dětství v zemi s největší muslimskou populací na světě, kde víra byla (a do určité míry stále je) občanskou povinností. Veřejné přiznání k ateismu by vás v Indonésii dostalo do svízelné situace, ne-li do žaláře.

Když jsem se několik let po sametové revoluci přistěhovala do České republiky, nikdo mi při seznámení nepokládal automaticky otázku, jakého jsem byla vyznání. Nikdo se nepozastavoval nad tím, že jsem jako svobodná žena bydlela sama. Nikdo mi nepředhazoval, jak bych měla chodit oblečená, abych někoho neurazila. Bylo mi sympatické, že návštěva jakýchkoliv modliteben nepatřila do společenského života a k dobrým mravům.

Zpětně viděno, přesun do nově vylíhnuté svobodné země bylo, jako kdybyste se poprvé nadechli poté, co jste navykli vleklému, chronickému nachlazení a věčně ucpané dýchací cesty. To, že většina obchodů ještě zela prázdnotou, že na veřejnosti byste nezakopli o fungující veřejnou telefonní budku (pro mladší ročníky, ne, ještě neexistovaly mobilní telefony), to, že jsem nechápala (a dodnes nechápu) Mrazíka, Pivrnce ani probíhající privatizace, restituce, setrvávající komunisty ve vládě – to všechno pro mě nebylo podstatné.

Tuším, že se tomu říká nezávislost. Život v údajně největší ateistické zemi na světě, v České republice, mi pomohl svléknout kabát konvencí, společenských i náboženských.

Dnes přemýšlím, co mě přimělo, abych před šesti lety do televizních kamer, veřejně prohlásila, že mi zde chyběla víra. Přes svůj původ, výchovu a dosavadní život si troufám říct, že mi nešlo o víru v jakéhokoliv boha. Ale víru ve vrozené moudro a vnitřní sílu každého člověka. Víru v svobodu vytvořit vlastní názor, zvolit vlastní cestu.

Přesně o této svobodě 17. 11. 2015 mluvil na ČT 24 Yaser Daniel Rezk, novinář. Tvrdil, že to je hlavní důvod, proč proti nám, evropské společnosti, muslimští radikálové tolik brojí. Nemohu nesouhlasit. Ona ta nezávislost je ošemetná věc. Přináší a posiluje imunitu vůči manipulaci. Nejspíš proto je dnes tolik zastrašovacích manévrů z pozice síly, vzbuzujících strach. Nutno podotknout, že nejen ze strany náboženských fundamentalistů na území našich evropských sousedů. Stačí se podívat na záznamy z projevů a činů nejvyšších státních činitelů České republiky na oslavách 17. listopadu.

Nedávno jsem byla poučená o legendě blanických rytířů. Upřímně - nijak zvlášť mě neoslovila. Ale pokud je to pravda a existuje možnost, že Sv. Václav a jeho rytíři vyrazí na záchranu této zemi, doufám, že budou připraveni rozmetat bující omezenost, panovačnost, touho po moci a zlobu. A že s sebou přinesou neutuchající pramen zdravého rozumu. Ten nám všem v České republice přeji nejvíc.