Trochu sexu a křesťanství ve velkém muslimském světě

Za normálních okolností bychom ho bývaly škádlily, že by s rozpálenou tváří opustil třídu. Jako naposledy učitel výtvarného umění. Jenže ten muž, s pečlivě učesanou pěšinkou, oděný do bílé košile zapnuté až ke krku, byl nedotknutelný. Bratr. Napůl bůh. Světsky řečeno, aspirant na kněze. „Kdo-si-myslí-že-manželství-je-posvátný-svazek,“ Novicka, která ho doprovázela, odříkala pátou otázku v bez intonace, teček a čárek, jako kdyby nechtěla ponechat cokoliv náhodě. Všechny pravé paže vystřelily do vzduchu. Bratr spokojeně kývl.

„Kdo-si-myslí-že-manželství-je-posvátný-svazek,“ Novicka, která ho doprovázela, odříkala otázku bez intonace, teček a čárek, jako kdyby nechtěla ponechat cokoliv náhodě. Všechny pravé paže vystřelily do vzduchu. Bratr spokojeně kývl. „Souhlasíte-že-co-bůh-spojí-to-člověk-nerozdělí.“ Celá třída opět jednohlasně přitakala. Bylo po poledni. Vidina stánků s nudlemi a masovými knedlíčky před školní branou byla mnohem šťavnatější než předposlední otázka náboženské nauky. „Správně. A kdo si myslí, že milování je projev lásky?“ Tentokrát se chopil slova budoucí kněz. Zjevně nepředpokládal žádnou reakci. Odložil poznámkový sešit a chystal se zahájit modlitbu. Jenže zahlédl dvě pravice. Jedna z nich patřila mě. Maminka si ten dopis ze školy přečetla bez mrknutí oka. Měla poučit svoji pubertální dceru o závažnosti a nepřípustnosti předmanželského sexu. „Víš, je lepší, když se děti narodí po svatbě. Všichni pak mají stejné příjmení.“ Intuitivně jsem vytušila, že vedení prestižního katolického gymnázia mělo na mysli odlišné domlouvání do duše mladé generace. Přece jen jsme na konci 80. let žili v Indonésii, kde každá fotka obnažených primitivních národů v časopise National Geographic byla pečlivě zamalovaná černou tuží. A nůžky státní cenzury pohotovostně zkracovaly každý filmový výjev, kde byl sebemenší náznak polibku, o milostných scénách nemluvě. Po vzoru maminky mě napomenutí ze školy, tak jako pravidelné kázání pátera Kurtise v jednom z mála kostelů v jižní Jakartě, nechávalo chladnou. „Je mnoho katolických chlapců a dívek! Proč hledat partnera jiného vyznání?“ hřímal kněz na nedělní mši. Ne, že bych slova náboženského klerika brala na lehkou váhu. V zemi, kde dodnes převládá Islám, musel boj o nárůst stoupenců logicky začít u těch nejmladších. Nebo že by mě muslimští chlapci nezajímali. Jenže my, studentky dívčího gymnázia, jsme se pravidelně stýkaly pouze s pěti zaměstnanci naši školy, včetně pana zahradníka. Jistě pochopíte, že tito pánové, nemohli obstát v konkurenci s našimi idoly z pop-rockových kapel. Skutečný problém k řešení v průběhu studia spočíval v nenápadném upravování školní uniformy. Zkrátit sukni tak, aby aspoň kousek kolena mohl vykouknout nad nepřitažlivými bílými podkolenkami. Diskrétně uvolnit jeden knoflík navíc na nelichotivé bílé blůze. Mohly bychom na tom být hůř, samozřejmě. Naše vrstevnice v tradičních muslimských školách si v tom tropickém horku musely zahalovat hlavy. Osobně jsem ale měla ještě jedno štěstí navíc. Vyrůstat v liberální rodině, ve které katolická matka a muslimský otec nedbali na přehnané náboženské a společenské požadavky, byl privilegium. Otevřelo mi to obzory, světské i spirituální, bez mantinelů zastaralých dogmat, o jejíchž původu se dodnes vedou nekončící debaty. Naučila jsem se zodpovědnosti, vyvarovala slepé víře a ano, nejednou jsem se pořádně spálila. Ale to vše je nedílnou součástí života. Protože my, nejen ženy, nejsme stádo. Nepatříme za ohradu, byť smyšlenou. A ještě k tomu sexu. Ten můj první proběhl v době, kdy bych byla dle Evropských „norem“ dávno odepsaná. Jenže se tak stalo na základě mého vlastního rozhodnutí. Protože mi byla poskytnuta svobodná volba. Ale o tom tady už byla řeč.