Kameny, rozdrcené cihly, zapomenuté vlajky, rozkopané zdi a vykroucený železný plot. Byl pátek, 30.března, krátce po 22h. Za mými zády se pozvolna rozjížděl provoz osmiproudé silnice, který byl celé odpoledne násilně přerušen. Z kilometrové dáli, za úhledně udržovaném trávníkem, netečně svítila budova indonéského parlamentu. Světlo, které se odráželo od střechy ve tvaru dvou tulících se mušlí, přesně hraničilo s obrazem zkázy, který mě obklopoval. Před necelými dvěma hodinami se zde střetlo několik tisíc demonstrantů s vojskem. Vše proto, aby cena pohonné hmoty v této zemi nestoupla.
Před budovou indonéského parlamentu, JakartaMonika Rubinstein
Jakarta není přívětivé místo pro noční procházky. Dnešní vyhrocené demonstrace ale za sebou zanechaly ve vzduchu pachuť neskutečna. Sama jsem byla překvapená, že jsme my, tří cize vypadající ženy, nepřitahovaly přehnanou pozornost. Opatrně jsem ve tmě našlapovala podél dálnice, po pruhu, který připomínal ostrov z udusané, klouzavé hlíny, víc než chodník. Následovaly mě kamarádky, které neúnavně zaměřovaly svoje foťáky na to, co zbylo z bitevní scény. Prodraly jsme se davem čumilů, novinářů, uklízečů a hrstkou zbylých demonstrantů. Těsně u vjezdu na parlamentní půdu posedávalo několik stovek vojáků. Znejistila jsem, když je Eva a Monika, mé souputnice, začaly fotit. V hlavě se mi vynořila nedávná zpráva o novináři z Čech, který byl vyhoštěn z Indonésie. Údajně nevědomky fotil demonstraci v neklidné provincii na poloostrově Irián Jaya. Pro jistotu jsem vytáhla svůj novinářský průkaz a popostrčila holky, aby si pospíšily. Vojáci se na nás ale vesele smáli. Někteří se dokonce dožadovali zvěčnění na našich kamerách. Několik chvil jsem tuto scénu sledovala, když mi začaly slzet oči. Pak se přidalo pálení v krku. Hrdlo se mi samovolně stáhlo ve snaze si ulevit. Všimla jsem si, že podobný syndrom projevila Monika. Místní novinář, opřený o jedinou železnou bránu po mé pravici nás soucitně sledoval. Spolu se svým společníkem na nás zamířil svůj objektiv. V tuto chvíli jsme pro ně byly zajímavějším objektem než posedávající vojáci a schovaní poslanci rokující v parlamentní budově. „Většinou se to rozplyne do dvou hodin. Dnes toho ale použili víc než bylo nutno.“ Sdělil nám bez vyžádání. Došlo mi, že měl na mysli slzný plyn, který použili obranné složky, aby rozehnaly demonstrující dav a který teď nejspíš rozkládal i moji sliznici. „Ale proč by nemohli použít všechno, co je k dispozici, zvlášť když to nejde z jejich peněz?“ Pochopila jsem ironii, která byla obsažena v jeho otázce. Raději jsem ale jen nezávazně pokrčila rameny. Ani nevím, proč jsem zvolila mu neprozradit, že umím plynně indonésky.
Ještě jednou na mě a na Moniku zamířil svůj objektiv. Pak se zakoukal do dáli na vojáky. „This is not the real Indonesia, you know?“
Před očima mi proběhly obrazy mé soukromé Indonésie z dětství. To všechno, co mi za posledních 19 let v Čechách chybělo. Všudepřítomný úsměv, neustále bující zeleň, teplo, pouliční stánky s jídlem, od kterých by se mohli ještě učit michelinový kuchaři, červená půda okamžitě vydávající úrodu, tolerantnost, zdrženlivost, obrovský prostor ve kterém se rozpíná přes 13 000 ostrovů, nepřeberné množství barev flory, fauny, oblečení, jazyku a kulturního odkazu.
Vlasatý novinář vedle mě se protáhnul a zopakoval své tvrzení v angličtině,“Tohle doopravdy není ta pravá Indonésie, jen abyste to věděli.“
Tentokrát jsem mu odpověděla v Indonéštině,“Saya tahu“. Tohle přece já už dávno vím.
