Dno oceánu

Letní povídka pro Víkend MF DNES To, co jsem dnes, stvořila vzpomínka. Před třemi dekádami vtiskla mému životu tvář, dřív než bych si přála. Jedna, jediná vzpomínka. S vytrvalostí arabského oře se mi vrací, trýzní, vězní, pálí. Tolikrát, kolik je zrnek písku na dně oceánu, řekl by on a já bych mu naslouchala. Jak moc jsem mu chtěla naslouchat!

„Potřebuji s tebou mluvit.“ Nebyla to prosba ani příkaz. Z jeho očí vyzařovala laskavost, se kterou nás vítal každé ráno u školní brány.

Sedla jsem si před hrubý dřevěný stůl v jeho pracovně. Venku se rozřinčel zvonek. Den byl zahájen.

„Jestli dovolíš, nejdřív se spolu pomodlíme, tak jako teď všichni ve třídách.“ Nečekal na odpověď. Sklonil hlavu a pokřižoval se. Na bílé zdi za jeho hlavou se souhlasně zahoupal dřevěný Ježíš na kříži.

Musel se na sošku taky dívat otec, když tu včera byl?

 „Patříš mezi nejlepší studenty posledního ročníku.“ Laskavost vystřídal nepochopitelný smutek.

Nechápala jsem.

„Znám tě už několik let…do ukončení gymnázia ti zbývá necelý půl rok.“

Znělo to jako rozloučení.

„Mrzí mě to.“

Do očí se mi vylila tma.

„Vy mě propouštíte?“

„Ne…ale…tobě to doma neřekli?“

Tma se proměnila v bažinu.

„Myslela jsem…Yohanes…že to bylo kvůli němu.“

„Kvůli tvému spolužákovi? Ano, trochu,“ bruder Regius si odkašlal.“Tvému otci ale nemůžu zabránit…“

„Ale můžete, kdybyste chtěl!“

Můj výpad nečekal.

Chvíle ticha.

„Jsem ředitel školy, ale tvoji rodiče mají právo rozhodnout o tvém životě, nejen o tom s kým se stýkáš.“

„To protože je křesťan?“

Smutně se na mě podíval.

„Ne, je to proto, že žijeme sice v demokratickém světě, ale je to svět plný odlišného vyznání. Tvůj otec má před sebou velkou kariéru. Kandiduje za konzervativní politickou stranu, jejíž očekávání nepřipouští, abys docházela do křesťanské školy. Zkus to pochopit.“

Nechtěla jsem to pochopit. Viděl mi to na očích.

„Pro dobro všech…,“ dodal.

To ráno před odjezdem mě probudilo ticho. Žádný štěkot zatoulaných psů ani tlukot obušků nočních hlídačů o elektrické sloupy, označující pátou ranní hodinu. V ten okamžik procitnutí cikády zapomněly svůj dar cvrkat. Nic mi nedocházelo. Byla jsem roztoužená dívka, vztahující zrak svého srdce jediným směrem. Tím opačným než zamýšlel osud, spolčený s tradicemi.

Černá peci na otcově temeni se varovně zachvěla a sjela mu do zamračeného čela. Jeho pozornost pohltily zlatavé vlnky horoucího čaje a talíř smažené rýže. Nestála jsem mu za pohled, který měl zabořený do porcelánového hrnku z holandských koloniálních dob.

Přes obraz na stěně v jídelně přešel stín. Přelud zesnulé babičky. Nikdy nezapomeň, že jsi potomek bojovníků za svobodu indonéských ostrovů!

„Otče…“ Postavila jsem před něj, připravená vkročit do svého prvního životního zápasu. Studený dotek matčiny dlaně na mé paži nedokázal zchladit rodící se bouři.

“Já do žádné jiné školy nepůjdu.“

Ledový pohled na mě spočinul pouhý okamžik. „Matko, tohle je tvoje výchova? Zklidni svoji dceru, jinak za sebe neručím.“

V žaludku se mi usadil ranní chlad.

 „Nech otce nasnídat. Čeká vás dnes dlouhá cesta.“

Usmál se na matku. Pro něj jsem byla řidší než vzduch.

Tolikrát, kolik je zrnek písku na dně oceánu, jsem za svůj život vystřelila ty otázky do nebes. Smilovala by se předurčenost, odchýlila by se, kdybychom s otcem odjeli o den později? Kdybychom neodjeli vůbec? Rozprostřel by osud svá křídla do jiného prostoru, do kterého nevcházel náš dech? Změnila bych svoje mladé tužby, kdyby mi byl odkryt účet, který nebeská ruka již připravovala? Jen občas, když den vzdával svoji pravidelnou pouť, se dostavila ozvěna z minaretu bílé mešity na konci ulice. Vesmír mlčel.

„Opatruj se a dávej pozor i na otce!“ V matčině objetí mě toho rána obklopily jasmín a záře dalších dnů, kterou můj zrak odmítal.

„Měla bys s ním jet ty.“

Tichý úsměv vystřídal slova, která jsem od ní od minulého týdne slýchávala. „Jsou tady tvoji sourozenci a celá domácnost. Nemůžu je nechat samotné. Budeš otci při kampaní v jeho rodném kraji víc nápomocná než já.“

Nevyřčená slova se svíjela mezi námi.

„Dva týdny utečou…“

Je to celá věčnost.

„Všechno se po návratu srovná, uvidíš.“

Všechno bude jinak.

Měla jsem na vybranou? Možná.

Matka sklonila čelo před otcem. Jeho rozvážné paže utkvěly na jejích ramenou. Krátce vyslovil modlitbu. Pak si přejel dlaněmi tvář. Allahu Akbar. Terasa se zachvěla. Anebo to byl vánek, který ještě ospale kroužil v probouzejících se větvích ibišku.

Moudrý člověk se nestaví proti proudu řeky. Pluje s ní. To mi řekl on. Stáhla jsem tvář do vyrovnaných rysů, smířená s údělem poslušné mladé ženy.

Ano, pluji, snažím se.

Jenže on mě neslyší.

V chládku jedoucího auta jsem nastavila zrak nemilosrdnému oku dne, před kterým shýbali své hřbety muži a ženy na rýžových polích.

„Je čas sklizně!“ zvolal otec. Nadšení v jeho slovech se staly drápem, jenž se bolestivě zasekl do temnoty mé jediné životní vzpomínky, ošperkované modrým třpytem mořské hlubiny v horizontu, který jsme míjeli.

„Už tam téměř jsme, uprav se!“ Byla to jeho poslední slova před zrodem nevyhnutelného.

Otcovi ruce se ke mně natáhly s krajkovým šálem, kterým jsem si zakryla vlasy, hlavu. Srovnala jsem si dlouhé rukávy na své blůze. Tvář se mi stáhla pod jeho spokojeným pohledem. Otevřela jsem okno. Prudký proud vzduchu prorazil nosní dírky. Na chvíli jsem přestala dýchat.

Nevydávám se proti proudu, pluji!

Zbavuji se myšlenek, vyháním je ven. Nebyly moje. Jenže ony se stáčely, vytrvaly, pokoušely se o návrat. Rychle jsem zatáhla okno. Dovnitř za mnou nemohly. Jejich fialový smutek se tam venku odrazil o upocená záda řidiče rikši v slaměném klobouku. Cítil jejich náraz. Otočil se. Předstírala jsem, že jsem jeho vrásčitý pohled nezaznamenala. Jako kdyby mi za ten zlomek sekundy vytkl, že se nechávám unášet, zatím co on statečně vzdoroval proudu nelehkého života. Odhodlanost propletená s odevzdaností mu šlapala do zrezavělých pedálů povozu, který skřípavě funěl do kopce před náměstím, kam i mě unášela naše bílá toyota. Možná ani on neměl na vybranou.

Příjezd toho zeleného džípu, druhou nedílnou součást mé životní vzpomínky, jsem nezpozorovala.

„Takhle by se vojáci neměli spravovat,“ zamručel náš řidič, když nás vozidlo s červeno-bílou vlajkou prudce předjelo.

Následující vteřinu se vše zpomalilo. Mé tělo se vzedmulo, ladně protnulo vzduch mezi předními sedačkami. Ještě než se moje čelo setkalo s přední deskou, pohlédla jsem do děsu v očích našeho řidiče. Chvíle tmy. Ten džíp tam byl i poté co jsem zalapala po dechu a nadzvedla hlavu.  Nechala jsem se zamknout do snědých paží, které se mě zmocnily.

Ticho. Opět ta tma.

Já nepluji, promiň! Už nemůžu…

Vzduch. Nádech. A pak se do mého sluchu opřel křik. Náš řidič mi pomohl vstát ze země, na které jsem ležela. Ze západu se mi do očí vetřelo klesající slunce. Lehce jsem stočila zrak doprava a opět nalezla ten vrásčitý pohled. Ano určitě to byl on, ten řidič rikši, který teď stál v popředí řvoucího davu. Vyděšeně zíral za má záda. Otočila jsem se. Přímo do namířených revolverů dvou vojáků, kteří patřili k džípu se zdemolovaným pravým bokem.

Nechci plout, chci odejít.

Řidič rikši sklopil zrak, jako kdyby slyšel moje myšlenky. Zadíval se na zelenou plachtu, na které navždy odpočívali němí svědci zatmění mého života. Neznámý člověk v uniformě a můj otec.

Sledovala jsem, jak zdvihl dlaně před obličej a jak se mu hýbala ústa. Potřebovala jsem slyšet jeho slova, ale on se otočil a jal se opouštět scénu na náměstí. Někdo, jeden z vojáků, sevřel mojí paži a táhl mě pryč. Já jsem ale nemohla odtrhnout oči od té seschlé postavy, která si tam před mešitou na rohu sundávala sandály ze starých pneumatik. Řidič rikši se ještě jednou otočil a zahleděl se mi do očí. Vojáková neodbytná ruka na mé paži zvyšovala svůj stisk. Nenechala jsem se odtáhnout, dokud jsem si ty životem unavené vrásky nepřečetla - Já své břemeno vláčím celý život. Ty, privilegovaná tenhle zlomek určitě zvládneš.  Vtiskla jsem si ty rýhy do svých slz.

Už je to dávno – pusť do svého života radost, říkával mi on. Jeden z mnoha, kteří protínají mojí paměť jako jehly v jehelníčku na starém matčině šicím stroji.

Jenže desítky půstu uběhlo, mnoho dešťů spadlo, země se ještě několikrát zatřásla, než odezněl křivý tón mé dětské tužby a vzpoury. Musel otec odejít, abych začala žít? Žhavé slunce přetavilo provinilost v pokoru a přijetí. Nebylo cesty zpět. Ale bylo to dobře. Už to ví i on, v jehož objetí se moje jediná vzpomínka také vrací. Nesčetněkrát. Tolikrát, kolik je zrnek písku na dně oceánu, na kterém leží černá perla mého zapomnění.