Vždycky jsem byla holka pracovitá. Už jako malá. A snažila se svému okolí zavděčit. Za každou cenu. Skoro za cenu vlastního sebezničení.
Když jsme se asi někdy ve čtvrté obecné učili háčkovat, měla jsem háčkovací období. Přímo záchvaty, jak říkávali moji drazí.
Tehdy byly velice módní doma vyráběné polštáře. Kulaté z příze z krátkých sloupků a čtvercové vlněné z dlouhých sloupků (pro pamětnice). A tak jsem jako šílená plenila všechny almary a skříně v domě i na půdě. Abych háčkovala a háčkovala. Pro tetičky a že jsem jich měla požehnaně. Pro sousedky, prostě a jasně - pro kdekoho. Žádné klubíčko přede mnou tehdy neobstálo. Když zdroje doma vyschly, jala jsem se rabovat a štrikovat u sousedů.
Pak přišlo období lakovací, kdečeho.
A to starých kastrolů, židlí, dveří, ba i kurníků. Nic před mým kritickým okem tehdy neobstálo. Nic nebylo dobře natřeno. Ani psí bouda naší dobrácké Fifinky. Tu jsem vyvedla dozelena (boudu) a nějaký čas i pejsek udivoval celé okolí svým zeleným čírem. Kurníky obdržely dveře modré a králíkárna žluté. Hnědá, má dodnes oblíbená, jaksi došla.
V hlubokém sklepě pod stodolou jsem tenkrát smíchávala všechny možné barvy (odstín pečlivě hlídán) a ředidla. Hrůza, flašky byly sice zašpuntované, ale absolutně bez popisu. Že nedošlo k maléru, dodnes nechápu.
A tak jsem v slastném rozpoložení natírala a natírala. Rodiče i s babičkou se zakrátko naučili být ostražití a bedlivě prozkoumávali každou kliku, židli nebo ucho kdejakého kastrolu. A nic nenechávali náhodě.
Jednou k nám vtrhla nic netušící sousedka. Usedla, aby pak byla odstříhána i s kusem sukně přilepené ke kuchyňské židli. Čerstvě (před týdnem) natřené. Smíchání různých barev s četnými ředidly a bůhvíjakým sajrajtem totiž značně zpomalovalo schnoucí proces. To jsem ovšem tehdy nevěděla.
Ale ještě dneska vidím, jak ona tetka od nás zděšeně prchá s režným pytlem, pečlivě přitisknutým k tlustému zadku.
A tak začalo být pravidlem, že kdokoliv k nám přišel, byl upozorňován výkřiky: "Pozor, nesedat - natřeno."
V mezičase jsem pak nezapomínala pečovat i o duševní rozvoj četných sestřenic a bratránků. Bylo jich v okolí požehnaně a sbíhali se za mnou o prázdninách docela dobrovolně. Byli to vděční posluchači a já je krmila vymyšlenými příběhy a zkazkami. A zkoušela je a mnohdy doháněla k zoufalému pláči. To, když nedokázali opakovat moje výmysly z předchozího dne.
Pracovitost a chuť stále něco měnit mě vlastně nikdy neopustila.
A tak jednou po letech, v den svých narozenin krátce před vánoci, jsem chtěla překvapit manžela. Než se vrátí z práce s nezbytným pugétem. Ostatně, tak jako vždycky.
Měla jsem tehdy dovolenou a děti byly na lyžařském výcviku. A tak jsem se rozhodla v mezičase čekání na mého drahého vymalovat koupelnu. Nějak se mi prostě nezdála.
Její vyšmrcnutí byla pro mě naprostá brnkačka. Jen pár skříněk nad vanou a umyvadlem mi dalo trochu zabrat. Pak mé stále ještě nespokojené oko spočinulo na sušáku nad vanou. Se železnými a zarezlými úchyty (jak se vzápětí ukázalo) mezi oběma zdmi. I když jsem dost vysoká, šnůry ne a ne sundat. A tak se stoličkou ve vaně jsem s tím rezavým krámem pajtlovala a lomcovala, až se uvolnil. Kdyby jen uvolnil, vymrštil se a fláknul mě (tehdy zcela nepřipravenou) mezi oči.
No, pro manžela to musel být šok. Po odemknutí dveří mě našel otřesenou ve vaně s obrovskou boulí mezi očima a zakrváceným nosem. Oslava narozenin mohla začít.
Večer jsme měli návštěvu a kamarádka, znalkyně obojího práva tehdy pronesla: "Tak z toho by se tedy sakra nevykroutil. Ani náhodou" - to jako můj drahý. "Vstoupil do bytu jako jediný, ty pomlácená, nevím, nevím. Má obrovský štěstí, že jsi zůstala naživu."
A tak jsem požádala o pár dalších dnů dovolené. Ale stejně jsem do práce nakráčela s obličejem hrajícím duhovými barvami. Žlutou a černou nevyjímaje. I přes nalíčení.
"Vy jste museli parádně slavit", neslo se ke mně ještě dlouho z různých stran. A tak jsem zkazky o svém vanopádu radši vzdala.
Jedna stará moudrost praví, že je zbytečné něco dlouze vysvětlovat. Přátelé to nepotřebují a ti druzí - ti vám stejně nikdy neuvěří.
