Vyjeď - ale fofrem

Po letošním žhavém létě se na chalupě zahrady neurodilo skoro nic. Hlavně brambory.A tak jsme se s manželem vypravili k známým jedněch známých, s nevalným popisem místa, kde žijí.

Jméno vesnice jsme pochopitelně dostali, ale něco jako číslo popisné

nebo příjmení, tak to ani náhodou.

"Jsou uprostřed vsi a poznáte to podle koní. Ptejte se po Frantovi", odmávl mě náš kamarád, když jsem na něm loudila bližší informaci.

Byl krásný podzimní den a v dané obci, kousek za kapličkou nás udeřila do nosu nefalšovaná koňská vůně.

Chtěla jsem zastavit, ale můj muž trval na projetí CELÉ vesnice. Že se případně vrátíme, co kdyby bylo ve vsi více koňáků.

A že se uvidí. Za chvíli jsme opravdu skutečně viděli...

Po prokličkování mezi několika dalšími chalupami jsme se ocitli v úvozu - a to v hodně úzkém úvozu.

Cesta, kamenitá a klikatá vedla do příkré stráně. Ta stráň vedla nahoru a vpravo od nás, vlevo pak spadala do jakéhosi potůčku.

 S velikou kupou hnoje. A malinkým travnatým pláckem okolo.

Muž vyjel autem až nahoru a pak couvnul. Poněkud prudce, jak později velice, ale velice neochotně přiznal.

 A my přistáli s levým předním kolem nakloněného auta v tom hnoji.

 Chvíli jsme jen tak seděli a civěli. A cítili nejen hnůj, ale i to, jak se stále víc a víc boříme do marastu vlevo.

Můj drahý vmžiku rozhodl, že vystoupí, obuje holínky z kufru auta a já bleskově přelezu za volant. "Ale fofrem", dodal hlasitě.

A jak rozhodnul, tak jsme učinili. Oba dva.

On stoupnul před kapotu a začal zdvihat předek našeho chudáčka autíčka, které se začalo přímo nebezpečně naklánět.

 A já za volantem spolu s ním. Muž je bývalý zápasník, ale vůz a já v něm - to už bylo asi opravdu nad jeho síly.

A tak do staženého okýnka spolu s odérem vnikalo nejen jeho hulákání, abych koukala zařadit, popojet - a - úplná hrůza, obrátit se na tom místě (vlastně plácku). A hlavně pak "krucinálfagot už konečně vyjeď !"

A tak jsem zařadila a vyjela. S téměř zavřenýma očima a hodně prudce.

 Nějakou vteřinu bylo slyšet řev auta, mého drahého a pak než ticho. Oči jsem otvírala polomrtvá a pátrala po přejetém manželovi.

Ten však kupodivu stál zabořený v onom hnoji a byl celý černý. Ohozený těmi splašky od hlavy až po paty. Vlastně, až po gumovky.

Ty jsem skoro neviděla.

Co se dělo pak, to radši nehodlám popisovat, natož citovat. To už vůbec ne.

 Když jsme smrdící poněkud nakvap projížděli středem obce, podařilo se mi muže přesvědčit, že přece jen zastavím a zakoupím.

Jako ty brambory.

Můj drahý totiž zatvrzele odmítal nejen vlastní nákup, ale hlavně to, že se převleče.

Nakonec svolil a několik místních občanek zálibně sledovalo, jak je moje polovička otírána a posléze mnou smýkána a

navlékána do náhradního suchého oděvu z kufru auta.

No, co dodat. Když jsem si večer představila, jak mohlo to mé zařazení, popojetí a obrácení auta dopadnout...

Rychle (vlastně - fofrem) jsem ty představy zahnala.

 Asi bych trestní senát, po skoro padesátiletém soužití, těžko přesvědčovala o své případné nevině.