Tak tenhle výstižný titul jednoho našeho vynikajícího filmu se mi moc hodí. A to ke chvále stého výročí oslav našeho významného plzeňského rodáka, pana Miroslava Horníčka.
Město Plzeň na něj nezapomnělo a uspořádalo celou řadu nádherných akcí. A to je moc dobře.
5. - 11. listopadu proběhl festival v divadle Pluto "A co divadlo, pane Horníčku", zakončený uvedením "Slaměného klobouku."
9. listopadu pak byla o něm na vzpomínkovém večeru v KD JAS pokřtěna kniha.
Následně 10. listopadu, v den tohoto slavného stého výročí, byla ve foyeru Malé scény Divadla J.K.Tyla odhalena jeho busta. A večer, pod režijním vedením p. Antonína Procházky, vzpomínali na p.Miroslava Horníčka přední umělci, mající vztah jak k němu, tak i k našemu městu.
Mně osobně je pak moc líto, že jsem všechny tyhle oslavy doslova prošvihla.
Už tři dlouhé týdny mě totiž drží ve svých spárech můj víc než věrný podzimní souputník - ischias. A v posledních několika letech mě tenhle "heksnšus" s prvními mlhami navštěvuje skoro pravidelně.
A tak jen skučím a belhám se od ničeho k ničemu. Že prý mám být v teple a odpočívat. Já a odpočívat, jak asi to odpočívání vypadá?
Takže, kdyby náhodou byl někde nějaký kurz nebo škola na podobné téma, hned bych se přihlásila. Nebo snad i zaskočila.
Přesto pevně věřím, že se nakonec stihnu do 23. listopadu dobelhat alespoň do Mázhausu plzeňské radnice na výstavu o životě tohoto našeho slavného plzeňského rodáka.
A plná optimismu (poposedávajíc skrčeně na židli) si dovolím končit výrokem pana Miroslava Horníčka : "Humor a vlastně i sám život není žádná velká sranda."
