Ne ta kopečková na italských Španělských schodech v Římě, ale mírně (vlastně dost) rozpláclé cornetto, které úporně lovím odněkud ze dna přeplněné nákupní tašky.
Zapomněla jsem si totiž klíče, nic nového pod sluncem. Ne pod tím italským, to by bylo něco! S těmi klíči se mi to v mé veskrze chaotické kabelce občas stává. Vlastně, ne občas - dost často. Ale nemíním na sebe kdeco napráskat, i když to většinou udělám.
Mého drahého s těmi klíči (nejen s klíči) poslední dobou pěkně štvu. A kdyby jen poslední dobou, pozoruju, že už hezkých pár let... A tak sem tam, polohlasně - ale abych to trošilinku slyšela - utrousí, jak mě to jednou vytrestá.
Takže, protentokrát, vytrestaná (určitě bude mít radost) - spočívám v 17.00 na schodech před dveřmi našeho bytu. Občas vykopnu, no - povystrčím - jednu nohu, aby na chodbě bliklo světlo. Jakmile zanožím, fotobuňka zhasne. Mrcha jedna lstivá, naprogramovaná.
Hladově lovím ze dna tašky něco na zub. Vanilkové cornetto je ale jako naschvál zašprajclé mezi dvěma konzervami hrášku a vyuzeným bokem. Ne tím mým, to dá rozum, ten je kupodivu čerstvý a snad nějaký ten pátek ještě zůstane.
Manžel je jako každý čtvrtek v sauně a objeví se asi za hodinu. Radši mu nevolám, až na mě za dveřmi v té tmě narazí, stejně si mě vychutná - (to jako s těmi klíči).
Večer si naopak vychutnávám já "Prázdniny v Římě", mou milovanou klasiku. Vždycky mně tahle sladkobolná romance trhá srdce na tisíc kusů. To půvabné mládí (kde jsou ty časy) a očividná láska těch dvou.
A i přes hluboký smutek z jejich loučení se mě najednou zmocňuje pocit štěstí a jakási tichá radost, která přetrvává.
A přesně tenhle pocit štěstí a tu tichou radost přeju i Vám.
