"Pouta manželství jsou tak silná, že se musí dát dohromady dva, aby je vůbec unesli..." - (vyčteno).
"Šťastný a veselý Vánoce, šťastný a veselý!" cloumá s mojí rukou u supermarketu manžel jedné bývalé kolegyně. Zachovalý devadesátník, to nepopírám.
"A vlastně, kterápak vy vlastně jste?" mžourá na mě kapánek nedůvěřivě, aniž by stisk povolil. Takže, buď stařecká křeč nebo rádoby chlapácké sevření, přes klouby - znám a z duše to nenávidím.
Drahuška vždycky byla žárlivka a tak se vehementně snažím ze sevření vyklouznout. Nejistě po ní mrknu, ale ona se kupodivu směje: "Stejně tě nepoznal a jak tak koukám, změnila ses holka, změnila," popichuje tak, jak mívala ve zvyku. Kdysi. A se zdviženou rukou chrastí náramky (stejně jako kdysi). A asi i kostmi, pomyslím si zlomyslně. Kostmi, tak těmi na rozdíl ode mě.
Jsou Vánoce, svátky míru a klidu, takže mlčím a myslím si svoje. "Hlavně, že mi tu ruku dědek nezlomil" soptím ale v duchu.
Když pak drandíme s vozíkem mezi regály, zahlaholí znenadání na Drahuši: " Hele, ty … no ty, děvenko, potřebuješ na ty … Velikonoce ňáký máslo?" A v košíku jich má už pět.
"Vem to čert, Vánoce nebo Velikonoce," budu k nim laskavá. A tak se Drahuny opatrně zeptám: "To ti ještě pořád říká i po těch letech děvenko?"
Drahuška se na mě smutně usměje: "No, on totiž dost často zapomíná už i to moje jméno...".
