O prázdninách jezdívaly naše dvě malé děti k některé babičce a dědečkovi.Manželova matka byla velice bohabojná žena a pojala snahu, obrátit oba naše potomky zpět na víru pravou.
A tak je pravidelně brávala do místního krásného kostela.
Nejen v neděli, na hlavní mši, ale i několikrát za týden, na t.zv. požehnání.
Děti byly zpočátku zvědavé a chovaly se přímo vzorně. Když ale scénář byl stále stejný, začaly se nudit. Naše prvorozená budila veliké pohoršení a začala se vyptávat na kdeco. Nahlas.
A když jí jednou babička chytila za ruku, vyškubla se a porazila veliké, těžké klekátko. Rána znásobená vysokou kostelní klenbou vyvedla
z míry i faráře, který se polekal a vykřikl: " Ticho tam nahoře, nerušte obřad." Chvíli bylo skutečně ticho. Když v tom se ozval sladký hlásek našeho druhého, menšího potomka, babičkou přímo zbožňovaného. " Babi - a proč ten kluk vepředu chodí pořád dokola jako vovce a zvoní... a kouří při tom!" To už náš druhorozený potomek přímo vřískal.
Kluk nekouřil, to se rozumí, pouze mával kadidelnicí a nabádal zvoněním k sebezpytování věřících.
Babička děti popadla a uháněla s nimi domů - aniž vyčkala na konec mše.
Byla hrozně pobouřená, že by se tak její domácí dva vnuci nechovali. Že jsou totiž SLUŠNĚ vychovaní.
Největší kázání jsem od ní dostala ovšem já, jako matka. Nikoliv její syn...
Odměna přišla hned na to druhý den a byla sladká. Pro mě.
Uspávala jsem tehdy mladší ratolest, když tu jsem zaslechla jednoho z "domácích" vnuků manželových rodičů.
" Babi a víš vo tom, že sousedovic kluci dycky chčíjou velebnýmu pánovi do kadidla?" Nevím, co chodská babička na to odpověděla, ale zaslechla jsem než dětský smích a prásknutí kuchyňských dveří.
Když jsem dítě uspala a vrátila se do kuchyně, stála u sporáku. A dělala, že se vůbec nic nestalo.
Já s mým bratrem jsme oba pochopitelně jako děti do kostela také chodily. A na náboženství - katechismus, který vyučovala jedna
bohabojná, života svatých znalá místní žena. A ta si přímo vychutnávala mého o tři roky staršího bratra. Který byl jinak vzorný žák, ale
v hodinách této rádoby učitelky to přímo schytával.
Nevím proč, ale mě - tehdy ve druhé třídě - si přímo oblíbila.
Bratr obvykle po večerech opisoval stokrát nějaký citát z Písma svatého a zkrápěl papír velikými slzami.
Aby napříště přišel s dalším trestem, tentokrát uloženým již dvěstěkrát.
Náš tatínek ho začal pozorovat, co to stále čmáře. Obvykle nám úkoly podepisoval, aniž se na ně podíval. Začalo mu být proto divné, co je na domácích úkolech tak tristního a bratrův papír si pečlivě prohlédl. Mlčel při tom, přehlédl prvních dvacet řádků rozmazaných bratrovými slzami a napsal pod ně. :" Nepřeji si, aby můj syn opisoval cokoliv na Vaše hodiny."
Podepsal se, dal papír do obálky, zalepil jí a přikázal odevzdat. A bratr tresty přestal dostávat.
Ale katechetka (jinak místní kostelnice) byla amazonka a nevzdala se bez boje. Dopis vzala na vědomí, ale bratra týrala dál.
Jak jsem již napsala, já byla naopak její oblíbenkyně. Asi proto, že jsem už v té druhé třídě, ještě s kamarádkou Zdeňkou, přednášela
v kostele dlouhé (předlouhé) básně, velebící život svatých. Ohromně jsem to prožívala a bývala jsem do kostela natěšená a proháněla celou rodinu, abychom přišli včas na mši svatou.
Zdravím Tě Zdeňko, kamarádko milá, tam někde nahoře...
A tak tato žena si mě jednou zavolala (při vyučování) do bratrovy páté třídy.
Ten stál, celý rudý na stupínku a tvářil se velice zuřivě. Učitelka mě postavila vedle něho a přikázala mi, abych zopakovala několik božích přikázání. Kolik jich bylo, to nevím, ale určitě jsem byla k nezastavení. Užila jsem si to. Přímo padoušsky. A bratr byl rudý, jako krocan.
Katechetka se pak s velikým proslovem obrátila k třídě - ukazujíc na mě rákoskou - a vysvětlovala, jak má vypadat příkladný žák.
A aby dokázala svou šlechetnost, přehrabovala se dlouho v kabelce. Ale aby se nepředala, obdarovala mě třemi ořechy. Plesnivými...
No, ono bylo náboženství stejně za nějaký čas zrušeno coby nepovinný vyučovací předmět.
Moje babička, tatínkova matka, byla rovněž bohabojná vesnická žena. Večery jsme trávili s bratrem na modlitbách a pak mazali spát.
Její chování mě fascinovalo hlavně při letních bouřkách. Jakmile zahřmělo, dala na veliký kuchyňský stůl chleba v ošatce, sůl ve slánce a zapálila hromničku. My oba dostali pohlavek a byli zahnáni do rohu kuchyně, kde jsme poklekli k těžké, dubové lavici a modlili se.
Vždycky jsem dychtivě čekala na začátek modliteb, protože babička nám je kvílivě předříkávala. A my je drmolili po ní.
Zejména její - ÓÉVY, TYSNÁDĚJNAŠE a OČENÁŠJENŠCI - mě přímo fascinovaly. Obyčejně, ještě pod peřinou, jsem si opakovala a přemílala donekonečna tahle pro mě zvláštní slova. Měly pro mě příchuť neznámého. Cizího a krásného.
Proč jsem se tehdy na to nezeptala, nevím. Časem sladkost slov ale nějak vyvanula.
Co se týká bouřek, chtěla jsem vždycky sledovat z kuchyňského okna otvírající se oblohu. Blesky byly překrásné, zvláště ty
nad oběma vrcholy Ostrého a nad kostelíčkem sv. Markéty. I ten jsme vídali, ale to jsme museli vyběhnout ven, před dům.
Vzduch voníval ozónem a nebe nad námi měnilo každou chvíli barvu. Od modré do černé a žluté. A pak ty blesky...
Ale - my, dva andělíčci (říkávala po pohlavku babička), jsme se museli modlit.
A tím pádem jednou zachránili dům před "NEŠČESTÍM", jak dlouho potom opakovala..
Udeřilo k nám totiž při jedné takové strašlivé bouřce. Kulový blesk a vzápětí i ten druhý, který obvykle následuje po zahřmění.
S děsem jsme z rohu u lavice pozorovali, jak kuchyňské okno (malá vyhlídka) se roztříštilo a na žárovku nad stolem se zavěsila rudá, ohnivá koule. Chvíli tam zůstala viset a pak stejnou ohnivou cestou, skrze onu vyhlídku, vyletěla ven. To už si svou cestičku ve stropě ale propálila. Ale - nezapálila! Vzápětí se ozvala příšerná, tříštivá rána. Jedna jediná. A pak se spustil příšerný liják. Takové tiché, zlověstné šumění. Maminka to odpoledne ležela se svou obvyklou migrénou. A my začali postrádat tatínka.
Najednou jsme uslyšeli křik souseda, že náš otec leží pod duby, kterých bylo kolem naší chalupy několik. A že je mrtvý.
Byla to naprostá hrůza. Ale tatínek byl jen v bezvědomí a po dvou měsících částečného ochrnutí se vzpamatoval. A začal chodit i mluvit.
Byl to tehdy zázrak, že přežil. Říkal místní doktor, který k němu dojížděl. A zázrak i podruhé, jak donekonečna opakovala potom babička.
Že my dva - andělíčci - jsme svými modlitbami zažehnali veliké neštěstí. Požár nevyjímaje.
Komplikace byla o to větší, že hospodář dlouho ležel. O žních. A tak nastoupily výpomocné síly, nechci ani vzpomínat.
Od té doby se bouřek bojím. A špehuji svou dceru, která stejně jako její milovaný dědeček, ráda vyráží o bouřce ven a sleduje oblohu.
Ale duby ani topoly už přímo u naší chalupy nestojí. Tatínek je dal hned poté porazit. Údajně přitahují blesky. A pořídil na celou usedlost hromosvody.
Duby i topoly byly krásné. Dlouho mně pro ně bolelo srdce...
Počátkem jara na nich hvízdávali kosové se žlutými zobáčky a ebenovými tělíčky. A pěnkavy, drozdi a sýkorky.
Kolem dřevníku začala rejdit hejna malinkatých mušek a já věděla, že přichází konečně jaro.
Sedávala jsem na dřevěném špalku z břízy a pozorovala babičku, jak seká drobné větvičky ze stromů. Na chrastí, na zátop do kachlových kamen. A poslouchala její vyprávění. O předcích a jejich stopách. Ztracených kdesi v nenávratnu.
Před nedávnem, při jedné vichřici, padnul poslední strom mého dětství, kterému tehdy tatínek udělil milost.
Ležel tam - veliký, mrtvý, s bílým zlomeným tělem.
A naše vnouče, které nemáme, už si na něj nikdy nevyleze.
