Jak se ztrapnit aniž bychom chtěli? Tak to se občas stalo mnohému z nás. Mně se to povedlo mockrát a i sama jsem byla svědkem různých "faux pas" u někoho jiného.
Když jsem byla posledních sedm let před důchodem zaměstnaná v jednom plzeňském obchodním domě, tak jsme museli v rámci víkendových služeb procházet všemi prodejními odděleními.
Jednou takhle po Vánocích si mně v úseku textilu postěžovala uštvaná supervizorka, že zákazníci v tom povánočním mumraji vracejí i obnošené věci. Takže jsem vyslechla její stesky na to či ono a vzápětí uviděla na věšáku mezi "vratkami" ne právě čisté sako s vytahanými kapsami a vyčuhujícím papírovým kapesníčkem.
"To si někdo dovolí, vracet tohleto???" - podivila jsem se poměrně hlasitě tváří v tvář k dlouhé netrpělivé frontě.
"Ale to je moje sako" odtušila nevrle supervizorka…
A bylo to - zásah do černého.
Jednou jsme byli na oslavě manželova známého, ověnčeného mnoha tituly. A s hostinou se tehdy čekalo poměrně dlouho na jeho vnuka, který skládal nějakou zkoušku. A já v tom rozpačitém tichu najednou zahlédla našeho bývalého spolužáka, důstojně kráčejícího těsně kolem nás. Zavolala jsem na něj a i zamávala, ale on otočil hlavu a ani nepozdravil.
"Vidíš ho, toho nafrněného Jiříčka, co si o sobě myslí?" pronesla jsem nakvašeně a i dost hlasitě směrem k manželovi. A v ten moment jsem si jaksi nevšimla, že se k nám řítí i vnuk oslavence, Jiříček. Ticho, které nastalo, se rázem dalo takříkajíc krájet. No, matinka Jiříčka na mě pak vrhala celý večer znechucené pohledy, že mi skoro vůbec nechutnalo. Trapnou situaci jsem se sice snažila mlčícímu stolu vysvětlit, ale kromě dusícího se manžela, předstírajícího kašel, mně patrně nikdo neuvěřil.
Stalo se - a byl to zásah přímo do černého.
Přímo majstrštyk se povedl mé kamarádce, u které jsme byli letos v září s manželem na návštěvě. Po několika deckách bílého se rozvášnila a s gustem a velice - a hlavně hodně hlasitě - nadávala na svého staršího bratra. A zoologickými názvy pranic nešetřila.
Jak už to bývá, když se o někom mluvívá - občas (a já mám zkušenost že často) - nedaleko bývá. Pak, řečeno slovy básníka: "Klika cvakla, dveře letí" - a kdože to vchází do dveří?... Bratr dotyčné. Ale nevchází, přímo vletí a v každé ruce třímá pětilitrovku usušených hub. Očividně pro ní, pro milovanou sestřičku...
A protože ten chvalozpěv určitě slyšel, fláknul s těmi hříbky o zem a prásknul za sebou dveřmi, až sklo v jejich horní části vyletělo. No, já to první cvaknutí venkovních dveří slyšela a Marunku jsem polohlasně upozorňovala. Ale ona, jak byla rozvášněná, tak jela a jela.
Takže - zásah do černého.
A Marunka mohla být jen ráda, že bratříček (trenér - a kdysi dobrý střelec), tentokrát nemířil na terč. Na tom jsme se s mým drahým večer v klidu našeho domova shodli.
Vzpomínám si, jak Kuba, syn našeho dobrého kamaráda nám vyprávěl, proč nesnášel v pubertě svého otce, který nosil čepici "zmijovku." Nosil jí tehdy velice rád, protože hřála, měl těch vlasů ostatně "pomálu" a očividně mu bylo šumafuk, co si kdo o tom myslí.
Kuba říkal, jak se cítíval trapně, když se otec pro něj přihnal po tréninku a vyřítil se z auta v té příšerné hučce přímo do hloučku jeho rovněž čekajících kamarádů.
Ach ta puberta... Pak jsme jednou o tom s Kubou znovu mluvili a on uznal, že mu nedošlo, že jeho kamarádi to tenkrát asi tak nevnímali, protože sami byli vyděšení ze svých vlastních rodičů. O kterých si tehdy mysleli, že je jen a jen ztrapňují.
Ještě že je to za námi, vzpomínáme s manželem občas. Vzpomínáme rádi a už jenom s láskou.
