Když včera ráno vykouklo sluníčko, hned mi bylo o trošku líp. A nad ranní kávou - silným turkem - jsem začala znovu vnímat vůni a přitažlivost života.
Asi tak za hodinu mi volala jedna z mých švagrových a rázem bylo moje radostné rozpoložení tatam. Několik dlouhých minut mě totiž informovala - a podrobnostmi rozhodně nešetřila - kdo z okolí "má ten ´vírus´ a kdo se cítí sakumprásk moc špatně."
Abych i já přispěla nějakou tou chmurnou "troškou do mlýna", sdělila jsem jí na oplátku několik svých strachů. Těch koronavirových, jak jinak.
Vím, že švagrová si už celá léta vede pečlivý seznam lidí, za které se několikrát denně modlí a kteří podle ní její modlitbu potřebují. A tak jsem jí poněkud zadrhlým hlasem požádala, jestli by v tom seznamu nebylo nějaké místečko i pro mojí rodinu. Alespoň do té doby, než nějaká ta vakcína bude.
"Počkej moment", odmlčela se, aby patrně prostudovala svůj seznam a pak mě povzbudila: "Tady vidím, že ´dvá už umříli ´, tak tě sem můžu vmáčknout".
A protože ve mně tenhle rannní telefonát vyvolal pocit, že nějaké ty modlitbičky bych i já měla odříkávat každý den, práskla jsem na sebe manželovi:
"Představ si, že já se poslední dobou modlím, když sedím za volantem."
A můj protějšek se na mě tak nějak zvláštně podíval a vzdychl: "Já taky, drahá, já taky."
