Ten, kdo hledá, najde

Když se podívám zpátky, na dětství našich potomků, vybaví se mi ta mračna různých bacilů, poletujících neustále nad jejich hlavičkami. Byly to velice lstivé bacily. Které si vybraly vždy buď jedno, nebo raději naráz obě děti.

„Tak, co že nám to dneska opět nad Plzní krouží. Jakou infekční chorobu jste nám zase asi přinesli.“ Konstatovala obvykle dětská lékařka, tváříc se velice skepticky, hned po otevření dveří ordinace. A tak jsme poměrně často obsazovali čestné první příčky všech těch zarděnek, spál, spálových angin, neštovic a příušnic. Které se ihned pouštěly do práce a zamořily už tak dost špatné plzeňské klima. Naší vinou, jak jinak. O banálních anginách a chřipkách nemluvě. Černý kašel prosím, to ne, ten byl asi  v té době už vymýcen. Ale, kdo ví. Tehdy jsem všechny tyhle výzvy brala téměř osobně a podnikala zoufalý a nikdy nekončící zápas s útočícími viry všeho druhu. Většinou, bohužel, marně.

Jednou měla naše šestiletá dcera během prázdnin už asi třetí anginu, která přeskakovala střídavě i na druhého potomka. A já, zoufalá, si odběhla postěžovat ke kamarádce, zubní doktorce. Její druhorozená byla ve stejném věku, jako ten náš. A já, doma vše žehlící a vyvařující, jsem s děsem pozorovala její červenolící holčičku, večeřící párek (neoloupaný) v jedné ručičce a tvrdý rohlík ve druhé. A dožadující se „brm, brm“. Načež byl dítěti vtisknut do baculaté dlaničky kelímek s vodou. Chlorovanou, úplně bílou. A před mýma očima natočenou přímo z kohoutku! Tehdy jsem zapochybovala, jestli nedělám něco úplně špatně. To jako s těmi bacily. Ale ony se patrně už u nás zabydlely v naservírovaném sterilním prostředí a nemínily se odtud ani hnout. No, hygiena sem, hygiena tam. Přeháněla jsem to, jak jinak. Ostatně, jako všechno, jak s oblibou říkávala moje drahá matka.

Po prvním týdnu a zdolání teplot jsem k marodům obvykle povolávala jejich obě babičky. Buď mou nebo manželovu maminku. Mimoplzeňské. A tak jsem trávívala dost času na silnicích k jejich domovu. Jednou jsem takhle odvážela manželovu matku. Když tu nás za Horšovským Týnem stavěla silniční kontrola. Dva příslušníci VB. Jeden z nich poskakoval uprostřed silnice a navigoval nás ke krajnici. Chudák chlapec. Vůbec netušil, že bych také nemusela do puntíku splnit veškeré jeho pokyny. To jako „včas“ zastavit. Stále ještě ve mně totiž přetrvával děs z mé autoškoly, kdy jsem jeho druha ve zbrani uprostřed plzeňské křižovatky málem smetla. Navigoval tehdy přecpanou křižovatku z nějakého stupínku, nebo co to bylo. Dlouho, předlouho jsem pak měla noční můru. Jak on, hlasitě pískající, zděšeně prchá po refýži u tramvajové zastávky. A tak jsem s pocitem králíka, zírajícího na kobru, zastavila svým osvědčeným, dobrým smykem. Pouhých pár centimetrů před ním. A chvíli jsme jen tak civěli. Oba dva. A já, v mrákotách (a napůl v bezvědomí, což zajisté netušil), následně začala plnit jeho pokyny. Patrně mi přikázal i vyjmout klíčky ze zapalování. Pak následovaly další úkony. Proč jsem tehdy otevírala i zadní kapotu naší škodovky, nevím. Jen to, že fronta aut za námi utěšeně narůstala a před námi se skvěla nádherná bílá, plná čára. Asi bylo všechno jak má být a tak jsem byla odmávnuta k odjezdu. Ale ouha. Chybělo něco zcela zásadního. Klíčky. A tak jsem prošmejdila sedadlo, podlahu auta a vysypala celý obsah kabelky. Částečně i na silnici. Když v tom se začal i onen hoch chovat poněkud zmatečně. Do toho zuřivě gestikuloval a pískal jeho kolega a situace se poměrně dost zdramatizovala. A tak jsme oba (já i příslušník) vkleče na vozovce sbírali mé rozkutálené propriety. A občas si zírali okem do oka. Pak  náhle tento džentlmen, patrně jen v zoufalství, zachroptěl: „Zadní kapota“. To neměl dělat. Oba jsme totiž naráz vyskočili a já podpatkem svých lodiček náhle přidupla jeho nohu k vozovce. No, přidupla je slabé slovo. Přímo přišpendlila. Podpatky se tehdy nosily kovové. A tak milý příslušník, ke zděšení svého druha a kolony opodál, se jal skákat po silnici na jedné noze a řval nepublikovatelná slova. Když tanec svatého Víta ukončil, vrhli jsme se oba k zadku auta. Tam ale klíčky rovněž nebyly. Tak, co teď. Načež jsem od něj vzápětí dostala nebývale chytrý, ale naléhavý pokyn. Abych, prokrista - konečně už odjela. Nastalé drama se v tu ránu patrně podepsalo i na mé tchyni, která (celá v chodském kroji), začala děsivě ječet na toho zoufalce v uniformě: „Neměl jste jí stavět, proč jste jí vlastně nenechal na pokoji. Nic neprovedla. Je to jen a jen vaše vina. Co teď, propáníčka, budeme dělat.“ A hlasitě kvílíc, zdvihla k očím z klína veliký šátek (salup) s třásněmi. A v tu ránu byly klíče na světě. Jestli jsem je tam odhodila - nevím. Možná jsem je upustila nevědomky na podlahu a ona je zdvihla. Také nevím. Pamatuji si jen to, že se mě tehdy poprvé - a vlastně naposledy – ve svém životě, tak rázně zastala. Škoda.

Večer pak, to už opět doma v Plzni u televize, jsme s mým drahým sledovali pořad „Veřejná bezpečnost pátrá a informuje.“ A tak se i dozvěděli, že na silnicích probíhaly kontroly z důvodu útěku jakéhosi vězně. Že by se ale mohl skrývat v motoru auta, pod rezervou, natož v lékárničce – to je mi dodnes záhadou. V té mojí kabelce tedy tenkrát opravdu nebyl. To vím zcela určitě. Doopravdy.

Od té doby si dávám veliký pozor, co a kam odhazuji. Ale stále něco hledám. A mívám proto převelikou radost, když to dávno ztracené, časem naleznu. Třeba, přátele - nebo nějakou krásnou, dávnou vzpomínku – nenávratně zapadlou v koloběhu našeho času.