Ten, kdo hledá, najde
„Tak, co že nám to dneska opět nad Plzní krouží. Jakou infekční chorobu jste nám zase asi přinesli.“ Konstatovala obvykle dětská lékařka, tváříc se velice skepticky, hned po otevření dveří ordinace. A tak jsme poměrně často obsazovali čestné první příčky všech těch zarděnek, spál, spálových angin, neštovic a příušnic. Které se ihned pouštěly do práce a zamořily už tak dost špatné plzeňské klima. Naší vinou, jak jinak. O banálních anginách a chřipkách nemluvě. Černý kašel prosím, to ne, ten byl asi v té době už vymýcen. Ale, kdo ví. Tehdy jsem všechny tyhle výzvy brala téměř osobně a podnikala zoufalý a nikdy nekončící zápas s útočícími viry všeho druhu. Většinou, bohužel, marně.
Jednou měla naše šestiletá dcera během prázdnin už asi třetí anginu, která přeskakovala střídavě i na druhého potomka. A já, zoufalá, si odběhla postěžovat ke kamarádce, zubní doktorce. Její druhorozená byla ve stejném věku, jako ten náš. A já, doma vše žehlící a vyvařující, jsem s děsem pozorovala její červenolící holčičku, večeřící párek (neoloupaný) v jedné ručičce a tvrdý rohlík ve druhé. A dožadující se „brm, brm“. Načež byl dítěti vtisknut do baculaté dlaničky kelímek s vodou. Chlorovanou, úplně bílou. A před mýma očima natočenou přímo z kohoutku! Tehdy jsem zapochybovala, jestli nedělám něco úplně špatně. To jako s těmi bacily. Ale ony se patrně už u nás zabydlely v naservírovaném sterilním prostředí a nemínily se odtud ani hnout. No, hygiena sem, hygiena tam. Přeháněla jsem to, jak jinak. Ostatně, jako všechno, jak s oblibou říkávala moje drahá matka.
Po prvním týdnu a zdolání teplot jsem k marodům obvykle povolávala jejich obě babičky. Buď mou nebo manželovu maminku. Mimoplzeňské. A tak jsem trávívala dost času na silnicích k jejich domovu. Jednou jsem takhle odvážela manželovu matku. Když tu nás za Horšovským Týnem stavěla silniční kontrola. Dva příslušníci VB. Jeden z nich poskakoval uprostřed silnice a navigoval nás ke krajnici. Chudák chlapec. Vůbec netušil, že bych také nemusela do puntíku splnit veškeré jeho pokyny. To jako „včas“ zastavit. Stále ještě ve mně totiž přetrvával děs z mé autoškoly, kdy jsem jeho druha ve zbrani uprostřed plzeňské křižovatky málem smetla. Navigoval tehdy přecpanou křižovatku z nějakého stupínku, nebo co to bylo. Dlouho, předlouho jsem pak měla noční můru. Jak on, hlasitě pískající, zděšeně prchá po refýži u tramvajové zastávky. A tak jsem s pocitem králíka, zírajícího na kobru, zastavila svým osvědčeným, dobrým smykem. Pouhých pár centimetrů před ním. A chvíli jsme jen tak civěli. Oba dva. A já, v mrákotách (a napůl v bezvědomí, což zajisté netušil), následně začala plnit jeho pokyny. Patrně mi přikázal i vyjmout klíčky ze zapalování. Pak následovaly další úkony. Proč jsem tehdy otevírala i zadní kapotu naší škodovky, nevím. Jen to, že fronta aut za námi utěšeně narůstala a před námi se skvěla nádherná bílá, plná čára. Asi bylo všechno jak má být a tak jsem byla odmávnuta k odjezdu. Ale ouha. Chybělo něco zcela zásadního. Klíčky. A tak jsem prošmejdila sedadlo, podlahu auta a vysypala celý obsah kabelky. Částečně i na silnici. Když v tom se začal i onen hoch chovat poněkud zmatečně. Do toho zuřivě gestikuloval a pískal jeho kolega a situace se poměrně dost zdramatizovala. A tak jsme oba (já i příslušník) vkleče na vozovce sbírali mé rozkutálené propriety. A občas si zírali okem do oka. Pak náhle tento džentlmen, patrně jen v zoufalství, zachroptěl: „Zadní kapota“. To neměl dělat. Oba jsme totiž naráz vyskočili a já podpatkem svých lodiček náhle přidupla jeho nohu k vozovce. No, přidupla je slabé slovo. Přímo přišpendlila. Podpatky se tehdy nosily kovové. A tak milý příslušník, ke zděšení svého druha a kolony opodál, se jal skákat po silnici na jedné noze a řval nepublikovatelná slova. Když tanec svatého Víta ukončil, vrhli jsme se oba k zadku auta. Tam ale klíčky rovněž nebyly. Tak, co teď. Načež jsem od něj vzápětí dostala nebývale chytrý, ale naléhavý pokyn. Abych, prokrista - konečně už odjela. Nastalé drama se v tu ránu patrně podepsalo i na mé tchyni, která (celá v chodském kroji), začala děsivě ječet na toho zoufalce v uniformě: „Neměl jste jí stavět, proč jste jí vlastně nenechal na pokoji. Nic neprovedla. Je to jen a jen vaše vina. Co teď, propáníčka, budeme dělat.“ A hlasitě kvílíc, zdvihla k očím z klína veliký šátek (salup) s třásněmi. A v tu ránu byly klíče na světě. Jestli jsem je tam odhodila - nevím. Možná jsem je upustila nevědomky na podlahu a ona je zdvihla. Také nevím. Pamatuji si jen to, že se mě tehdy poprvé - a vlastně naposledy – ve svém životě, tak rázně zastala. Škoda.
Večer pak, to už opět doma v Plzni u televize, jsme s mým drahým sledovali pořad „Veřejná bezpečnost pátrá a informuje.“ A tak se i dozvěděli, že na silnicích probíhaly kontroly z důvodu útěku jakéhosi vězně. Že by se ale mohl skrývat v motoru auta, pod rezervou, natož v lékárničce – to je mi dodnes záhadou. V té mojí kabelce tedy tenkrát opravdu nebyl. To vím zcela určitě. Doopravdy.
Od té doby si dávám veliký pozor, co a kam odhazuji. Ale stále něco hledám. A mívám proto převelikou radost, když to dávno ztracené, časem naleznu. Třeba, přátele - nebo nějakou krásnou, dávnou vzpomínku – nenávratně zapadlou v koloběhu našeho času.
Ludmila Ibehejová
Tak o tuhle morovou ránu jsem si -pane Dušku - nekoledovala a určitě za ní ani nemůžu
Chtěla jsem o všem, co nás tohle jaro postihlo (a hned oba s manželem) spíše mlčet, dokonce i před našimi dětmi. Ale ti mají právo vědět, co se u nás děje a tak s těžkým srdcem jsem je informovala. S těžkým srdcem, plným kamení...
Ludmila Ibehejová
Sen je prý jen sen a kdo mu věří...
Sny jsou podle názoru mnohých psychologů a i psychiatrů údajně obrazem nitra, jakousi skládankou úzkostných pocitů, uložených kdesi hluboko v koutku naší duše.
Ludmila Ibehejová
Jak jsem obdržela dávku ...
A to naprosto nečekaně, bez žádosti a dokonce proti své vůli. V pondělí jsem totiž byla na pravidelné oční roční kontrole, protože pečuji o sebe v rámci svých možností
Ludmila Ibehejová
Umět se radovat - o to vlastně běží
I malé pousmání by nás mělo automaticky naladit na lepší vlnu. A to bych se na to podívala, aby s takovým úsměvem nebyl svět hned hezčí. Mým bonusem je sametový úsměv naší krásné dvouleté vnučky, který mi dokáže prozářit celý den.
Ludmila Ibehejová
Tak tu máme další rok
"Když si delší dobu myslíš, že je všechno špatně, tak to také špatně je" - Murphy. Silně pochybuji, že můj milovaný dědeček něco od pana Murphyho četl. On, bojující kdysi na Piávě, vnímal běh světa po svém. A rád o tom mudroval .
Další články autora |
Policie v pohotovosti kvůli hrozbě terorismu. Zadržela podezřelého cizince
Policie dopadla cizince podezřelého ze zvlášť závažného zločinu, po kterém vyhlásila pátrání v...
Volby vyhrálo ANO před SPOLU. Stačilo! i Přísaha mají dvě křesla, propadli Piráti
Volby do Evropského parlamentu vyhrálo v Česku hnutí ANO. Od voličů získalo 26,14 procenta hlasů,...
Policie prověřovala nákup vojenského materiálu pro Ukrajinu. Zajistila 300 milionů
Premium Česká policie v tichosti prověřovala třaskavý případ, který může mít negativní dopad na zbrojní...
Dar pro Ukrajinu prostřednictvím Čechů vyvolal na Tchaj-wanu bouři
Premium Dar, který má pomoci Ukrajině s obnovou tamního zdravotnictví, způsobil na Tchaj-wanu politický...
Turek pod tlakem. Promazal sítě, ruší debaty. Zdviženou pravici řeší policie
Lídr kandidátky Přísahy a Motoristů sobě Filip Turek se nezúčastní posledních debat před...
Poslanci ve Sněmovně jednají o novele zákona o zbraních a postavení umělců
Aktualizujeme Na řádném jednání Sněmovny projednají poslanci v prvním čtení předlohy zákonů o zbraních a...
GLOSA: Nerudová eurokomisařkou? Výsledek voleb její šance prudce srazil
Premium Pánové, tohle nebylo dobrý, může si šéf STAN Vít Rakušan zopakovat při pohledu na výsledky...
USA povolily dodávky zbraní brigádě Azov. Nezastaví se před ničím, reaguje Kreml
Spojené státy zrušily zákaz poskytovat americké zbraně a výcvik brigádě Azov, ukrajinské elitní...
Řidič nadýchal přes pět promile, s hlídkou komunikoval a zvládl se i podepsat
Těžko uvěřitelných 5,37 promile alkoholu nadýchal devětatřicetiletý muž z Karlovarska v neděli 9....
Pronájem bytu 2+KK, 55m2, Praha 9, Vysočany
U vysočanského pivovaru, Praha 9 - Vysočany
18 000 Kč/měsíc
- Počet článků 206
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 761x