Tělocvičné vědy a to ostatní

Kromě bezbřehé lásky ke své rodině jsem po některém předkovi podědila nevšední náchylnost k psanému slovu, knihám a podobným posedlostem. Naproti tomu jsou mi zcela cizí sportovní a tělocvičné záliby a klání.

 I když jsem byla kdysi nucena předstírat alespoň určitý zájem v této oblasti. Vzala jsem si totiž sportovce. A tím jsem se s negativním vztahem k tělocvičným vědám všeho druhu vlastně vyrovnala. Naráz a jednou provždycky.

V průběhu 8-leté základní školy jsem prakticky asi celé 4 roky necvičila.

 Otřes mozku (po pádu na topení).

 Vymknuté rameno a naražená žebra po krkolomném přeletu z kola (sražena vrávorajícím opilcem).

 A posléze i velmi těžký zápal plic.

Takže jsem hodiny tělocviku trávívala převážně s píšťalkou na krku a na pokyn učitelů  zapisovala výkony svých spolužáků.

Všichni byli se mnou očividně spokojeni a já přešťastná. A vyhřívala se na výsluní vlastní důležitosti.

Takže nová koncepce v tělesné výchově mě náhle zastihla na JSŠ velice nepřipravenou. (JSŠ - dříve Jedenáctiletka, nyní Gympl).

Ta hrůza, co nás -  několik zcela neznalých v této oblasti - čekala. A to v podobě dvou spojených nekonečných hodin, kdy nás proháníval profesor s ostře řezanými rysy a ještě řezavějším hlasem.

Koncepce sem, koncepce tam, byla to jedna velikánská hrůza. Když se blížil den tělocviku, budila jsem se v noci neskonalým děsem.

Vidinami řehtajícího koně na šíř i na dél. Lstivých, do výšky trčících švédských beden. Kruhů a bradel se stejnou a nestejnou žerdí.

Tyčí a provazů na šplh, vlnících se v mých snech jako hadi. Venku zase nekonečného hřiště, s doskočištěm do výšky a dálky.

A pak zejména běhu. To byl přímo horor a hrůza v jednom.

Ještě, že jsem tehdy měla po boku novou kamarádku Danku, s níž jsem okupovala stejnou třídní lavici.

A na veškeré tělocvičné vědy stejné nemehlo, jako já. Bylo nás sice takových několik, ale my dvě určitě vedly.

 Danka byla občas na pana profesora i drzá a doháněla ho k šílenství.

Hodiny běhu (50a100 m) se odbývaly kolem nedalekého rybníčku Čedík.

My s Dankou obvykle běžely jako poslední a v ústrety nám hřměl hlas ztepilého tělocvikáře: "Vy dvě tam vzadu, přidat, to se koulíte, nebo co?" Já se srdcem v krku obvykle popoháněla Danku, která se rozhodla pokračovat mírnou chůzí anebo zavazovat tkaničku kecek.

Také se mi vůbec nelíbila brunátná tvář profesora, který z nás modral až fialověl.

"Nežeň se tak, stejně jsme zase poslední" syčívala na mě Danka." Stejně nám dá pětku."  A tak se obvykle stalo.

Takže po hodinách tělovýchovy jsme několik dnů nemohly vylézt ani do budovy a kvílely při každém kroku.

Schodů bylo před školou a uvnitř požehnaně. A naše svaly tohle střídavé zatěžování snášely opravdu moc špatně.

"Koukněte se na Krajíčkovou, vy dvě, ta běhá každý den dlouhý tratě. A vyhrává závody. Víte, jak - VY - budete jednou vypadat?"

To na nás obě obvykle ječíval. Hlavně to jeho zdůrazňování naší budoucí vizáže nám dost vadilo.

Když pak přišla klasifikace, scházívala se kvůli mě a Dance zcela pravidelně komise profesorského sboru.

A zvažovala, zda budeme mít pokažené vyznamenání trojkou nebo dokonce jednou jím navrhovanou čtyřkou z tělocviku.

Náš třídní-  matikář -  jeho kolega češtinář  a ostatní profesoři však vždycky zvítězili. Vždycky.

 Danka mi ale i teď tvrdí, že trojku ona jednou měla. No, budiž.

S potěšením ale musím dodat, že jsem jednou ve vlaku (dva roky po maturitě) Krajíčkovou potkala.

 Byla už tehdy matkou dvou dětí a svými rozměry (na šíř) překonala veškeré mé představy.Očividně přestala běhat dlouhé tratě...

 A já pocítila veliké a sladké zadostiučinění.

Jednou ale na třídní schůzce nabádal náš tělocvikář mého otce, abych trošku sportovala a začala třeba během.

 Otec chvíli poslouchal a pak dodal:" A víte, že už začala?" A poněkud udivenému sportsmenovi sdělil, jak mě nedávno hnal cestou z nádraží už dlouho hledaný přepadávač.

Tatínek měl pravdu. Když tenkrát na mě v tom odpoledním zářijovém slunci vyskočil (zcela nahý) zpoza větviček u řeky, uběhla jsem stovku v rekordním čase. S taškou, přecpanou učebnicemi.

A tak můj rodič zkoprnělému tělocvikáři pravil: "Pusťte za ní přepadávače a budete se divit, jak poběží".

Sice poněkud brutální, ale bylo to tak. Tatínek nelhal.

Musím ještě dodat, že profesor na druhou stranu vychoval několik opravdu zdatných sportovců a sportovkyň a že jejich pozdější úspěchy byly vlastně jeho veliká zásluha. A jistě je mu to, někde tam nahoře, připsáno k dobru.