Mobil má v dnešní době kdekdo. Takže rychlá ruka spolu s horkou hlavou při zasílání zpráv dokáže být pěkně výbušná směs. A dopady bývají různé. Čas ten někdy rány zhojí. Ale někdy také ne.
To pak dojde na výčitky, v tom lepším případě. V horším nastává rozbíjení nádobí a demolice společných domácností. V těch italských pak o nějakou tu facku není nouze. Že občas zasahuje i policie, aby pomohla a chránila, delikátně přeskočím...
Většina z nás má v kontaktech mobilu adresy podle abecedy. Já tedy ano. A protože už nějaký ten rok mám ruku ´poněkud rychlejší´, stávalo se mi (a často stává), že ´hlava kapku pokulhává´. Navíc jsem odjakživa dost roztržitá. Když píšu bez brýlí, dojde sem tam k tomu, že odešlu zprávu na první "A"...
Takže i můj bývalý spolužák z gymplu Arámek Jiří musel být ze mě jednu dobu přímo ´na větvi´ Dostával totiž občas ode mě SMS-ky typu: "Nezapomeň na droždí, chleba stačí jeden". Určené pochopitelně nakupujícímu manželovi. Jak jinak. Tehdy ještě milý Jiřík nereagoval. Časem ovšem sem tam obdržel: "Milá Marie, Alenko - k Tvému svátku hodně šťastných pátků..." A Jiřík stále nic. Až když jsem nechtěně přitvrdila: "Hanko, na tu gyndu jsem tě objednala, tuhle středu, nezapomeň!"...
Jiřík zavolal. Jak ho těší, že na něj myslím (ha, ha) a občas se i zasměje. Ale nejlepší, kromě téhle poslední zprávy, prý bylo, jak jel k vlaku na nádraží. Myslel, chudák, že mu píše manželka. Která měla také přijet. A on se stejně jako já nepodíval, od koho SMS je. Souhra náhod. Manželka přijela až druhý den a on předchozí odpoledne marně čekal na klatovském nádraží. Na minutu přesně. Ale s mým drahým se nesetkali, to tedy ne. Ten pro mě přijel ve stejnou dobu. Také včas, jen o pár stanic dál´. Výpis z mých zpráv si proto Jiřík pečlivě připravil a přečetl na jednom sjezdu, kde mám obvykle ´slovo´. Padali jsme tenkrát všichni smíchy...
Ale i pouhý překlep - opět rychlá ruka - udělá svoje. A tak mi jednoho dne přišla SMS-ka: "Do toho muzea strojů přijeď zítra odpoledne, je to domluvené, budu tam na tebe čekat. Hanka." Nejednalo se však o muzeum strojů, ale chodských krojů. A já se tam hnala nabídnout starobylou mlátičku na obilí, zděděnou po předcích. Pochopitelně, že jsem tu mlátičku netahala tenkrát za sebou. To ani náhodou. Ale dost jsem asi zmátla průvodce dotazem, kde mají ty všelijaké stroje...
A tak, nejen hlava, ale i ta ruka, která do mobilu ťuká, přivodí nám někdy strastiplné chvíle. Víc´, než je nám leckdy milé...
