Sny lítací a kadibudkové neboli splachovací

"Sen je sen a kdo mu věří - blázen ten." Věřte nebo ne, jedno z někde vyčtených staročeských přísloví.

Jako dítě jsem bývala svými sny úplně fascinovaná. Přísloví sem nebo tam, v naší rodině se na ně často věřilo. Alespoň mé dvě osudové ženy v tom byly zajedno. A to zcela výjimečně. Protože soužití mojí maminky s babičkou bývalo občas i problematické.

Nejdříve jsem mívala sny lítací. A tak jsem si to plachtívala nad kdejakými místy, známými i úplně cizími. A bylo to většinou kouzelné. Tráva v těch snech byla hebká a svěže zelená, všechno pode mnou kvetlo jedna radost. A já se nad tou krásou vznášela po obloze lehounká jak obláček.

Za nějaký čas došlo k dramatické změně. K přeletům nad místním hřbitovem s márnicí. Proč se to stalo, nevím. A já se začala v noci příšerně bát. Spánek jsem proto oddalovala jak se dalo, svítíc si baterkou pod peřinou. Ráno jsem pak bývala prozelenalá a celá naježená z těch nočních hrůz. Z nějakého mně neznámého důvodu jsem se tehdy nikomu se svými děsy nesvěřila. Ani mamince nebo babičce a ani kamarádkám ve škole.

Pak najednou zničehonic lítací sny úplně zmizely a nastalo období snů splachovacích.

Bylo to patrně vlivem mojí fascinace kadibudkami všeho druhu. A ty významně zasáhly i do našich většinou dost nejapných dětských her.Takže jsem s kamarádkou Alenou už od časného jara stavěla z malých klacíků četné domky a domečky. Já s několika festovními záchodky. Kamarádka pak docela neochotně s jedním WC, značně odfláknutým. Moje nadšení totiž nikdy moc nesdílela.

Promiň Aleno, že jsem tě tehdy tak nutila, zdravím tě a jak je tam nahoře?

U babičky na výměnku bývala kadibudka s ledabyle pospojovanými latěmi místo dveří. A já Alenu často přiměla hrát si právě tam. Anebo někde poblíž. Našeho počínání si ale babička záhy všimla a po několika rázných pohlavcích nás jednoho dne tamodtud definitivně vyhnala.

Sny ale žily svým vlastní životem a já často, opět v letu, marně hledala a pak i nacházela svoje  záchodky. Ale - povětšinou bez dveří nebo se zničenou rozpůlenou, zubatou mísou. A dost často se na mě ve snu drze šklebívala i uražená odtoková roura nebo pouhopouhá díra v zemi. Ta jáma pak bývala obyčejně černá a příšerně hluboká a já do ní s děsem nahlížela.

Pak konečně přišlo období, kdy kadibudky nade mnou ztratily svou kouzelnou moc.

Před nedávnem jsme ale na Prima ZOOM sledovali pořad o domácích mazlíčcích s křečky v hlavní roli. A já pak měla v noci sen. Posedávám si v něm tak jako před lety  na onom místě. Když tu se přede mnou objeví ON. ZOOMový křeček. Chňapne po jediné roli papíru, kterou držím v ruce a začne se tou rolí přede mnou výsměšně cpát a cpát. Výsměšně na mě civí a láduje se, až mu lezou oči z důlků. Až má hlavu jako plynový balón. Když mě tím obrovským pumlíčem tlačí ke zdi, probouzím se.

Pamětliva zkazek o kadibudkách, běžím vsadit tiket v očekávání mimořádné výhry.

A hned druhý den, po tahu Sportky (nikoliv mém, vítězném) se mi potvrdí pořekadlo: " Sen je sen a kdo mu věří?"