"Nemaluj pořád toho jednoho jedinýho koně s houslemi v tlamě, kdo to kdy viděl," hubovala kdysi matka Chagallová svého pubertálního syna. On neposlechl a maloval dál. A udělal dobře. Moc dobře.
A o tom, jak udělal před lety taky moc dobře, tak o tom nám o loňských Vánocích vyprávěl jeden manželův známý.
Jako malej kluk totiž přímo bláznivě miloval fotbal. První míč měl šněrovací s koženou tkaničkou a šlaufkem. Ty další se pak už podobaly těm dnešním. Honza mičudu radši chytal než do ní kopal a kluci ho patrně proto posílali do brány, aby jim hru v poli zbytečně nekazil.
A tahle fotbalová branka se mu stala na krátký čas osudnou. Voněla mu udupanou travou, protože se v ní imrvere válel, jak se vrhal napravo i nalevo útočníkům pod nohy. A v té fotbalové euforii toužil po jediném. Mít lvíčka na prsou a chytat za nároďák, být tělem i duší...
Touhu měl velikou, skromnost malou a pravděpodobnost mizivou. Ale kdo z nás v mládí o něčem nesnil... Tehdy byl světovou brankářskou jedničkou Rus Lev Jašin, který měl styl. Byl to dlouhán samá ruka, samá noha. A chytal celý v černém, jak bylo tehdy u brankářů zvykem. Říkalo se mu černý pavouk.
A Honza vypráví,jak si proto i on pořídil podobný černý dres, aby se mu alespoň trochu podobal. Ale že to bylo asi to jediné, protože byl malý, ruce krátké, prsty ještě kratší. Ale ta duše a ten sen...
A tak s kamarády hrál tu nejnižší třídu, odkud se už nesestupovalo, jen postupovalo - i když k postupu vlastně nikdy nedošlo a na prsou místo lvíčka měl ručně vyšitá písmena jejich venkovského oddílu.
Každé druhé hřiště, na kterém v těch šedesátých letech hrával, bylo většinou u hřbitova. Míče přelétávaly a Honza je obyčejně hledal mezi hroby. A jak tak jednou v neděli za tou mičudou běžel a vyhoupl se na polorozpadlou zídku, seskočil naráz z toho ukřičeného plácku do úplného ticha a klidu. Najednou se před ním objevila malá stařenka (snad z onoho světa) a v háčkované rukavičce mu míč podala. A jen tak zaševelila: "Vy jedni kopálisti blázniví."
A Honza končí své vzpomínání s tím, jak za nějaký ten další rok dělal už jen rezervního brankáře, aby to kamarádům zbytečně nekazil. Zapomněl docela na lvíčka na prsou a byl nakonec rád, že nebyl "tělem i duší..."
A dodává: "Možná bych měl majlant a lidi by mi ho záviděli. Ale já bych nepoznal kouzlo toho nedělního odpoledne a moudrost stařenky s vybledlýma modrýma očima z onoho světa. A přestal bych být hrdý na svůj tehdejší jediný fotbalový honorář - klobásu a pivo."
A z jeho vyprávění na mě dolehla hluboká moudrost, na kterou obvykle přicházíme až později. Někdy až moc pozdě.
