Když se naposledy vracela do rodného kraje, vzduch byl měkký a křehký a nebyl ztuhlý pokročilým jarem. Po obou stranách silnice zářily pampelišky v celé své žluté slávě a v modravé dálce se rýsovalo jí tak známé pohoří Šumavy.
Kolem poledne bylo slunce již vysoko a hřálo střechy domů vesniček, kterými projížděla. Ten sladký vzduch a ty prašné cesty, po kterých chodívala. Najednou byly jaksi opuštěné a liduprázdné. Pod tíží vzpomínek vystoupila. Kdysi jí tak důvěrně známá kamenitá cesta se i nyní plazila ze stráně dolů. Mezi zeleným obilným polem a právě rozkvetlou loukou na straně druhé. Tak jako kdysi.
Všechno tu bylo tiché a líbezné. A jen řeka tiše plynula v té sluneční záři a nad ní rozvážně šuměly hlavy starých stromů. Kdekoliv vždycky byla, stačilo zavřít oči a viděla ten rodný dům na jejím břehu a břečťanem obrostlé zdi hospodářských stavení.
A pak stačilo sejít pouze kousek ze svahu k řece. V jednom jejím ohybu byla stále tak důvěrně známá mělčina, plná hladkých oblázků. Zdála se jí najednou širší a zakousnutá víc´ do břehu. Tiše tam stála - sama - se svými vzpomínkami. Jen řeka si s ní vyprávěla pod korunami vrb, olší a topolů. A cítila náhlý příliv štěstí, že ještě vůbec existuje takový drahokam bez temných spodních tónů okolního světa.
Ten klid a mír byl naprostým tichým kontrastem k chaosu, který už tak dlouho pohlcoval její duši.
Ohlédla se proto naposledy zpátky k rodnému domu a zahradě. Nyní přerostlé a zpustošené. U vchodu do objektu visela vrata, stará a zrezivělá. A bylo to jednoznačně výhružné gesto, že všichni už odešli. A že teď musí odejít i ona.
Náhle se probudila. Byl to naštěstí jen sen, tíživý sen. Sen, který se ale mohl stát hroznou skutečností.
