I malé pousmání by nás údajně mělo automaticky naladit na lepší vlnu. A to bych se na to podívala, aby s takovým úsměvem nebyl i ten pochmurný leden docela a prachobyčejně veselý. Nejen leden, ale i celý rok, to mi věřte.
To jsem si hned začátkem roku pomyslela (kapánek možná předsevzala) i já. Předsevzetí nemám sice ráda a už dlouho si je nedávám. Ale řekla jsem si, proč to zase jednou nezkusit.
A tak abych neupadla náhodou do chmurné nálady, rozhodla jsem se usmívat. Každý den. A tím psychicky povzbuzovat nejen sebe, ale i své okolí.
Nabyla jsem totiž přesvědčení, že pokud budu na lidi kolem sebe laskavá, budou mi oplácet stejně. A to by bylo, aby ten začátek roku (a nejen začátek) nebyl veselý.
V pondělí 1. ledna hned ráno (no, kolem10-té hodiny) jsem rozpráskla okno v obýváku. A s úsměvem (jak jinak) sledovala nadšence, ploužící se z novoročního pochodu na konečnou stanici tramvaje.
A jak se tak vykláním, zašuměla mi nad hlavou holubí letka, hodující každý den na sousedovic parapetu. Když jsem se mimoděk podívala nahoru, utrousilo (kulantně řečeno) několik jedinců polostrávené zbytky z oné hostiny. A že raut byl tentokrát pestrý, tak to jsem poznala okamžitě. Z vlasů přes čelo mi až do očí stékal obrovský ptačí výkal. Řečeno s básníkem: "Jste-li takto nad ránem potřísněni guánem..."
Takže - zkuste se po něčem takovém usmívat.
V úterý 2. ledna odpoledne jsme vyrazili se známými na procházku k boleveckým rybníkům a do okolních lesů. Já opět s úsměvem, jak jinak. Bylo překrásně a i sluníčko svítilo jako v předjaří. Mně ale úsměv brzy přešel. Najednou se přihnal vítr (vichr), ženoucí před sebou černé mraky. A my neměli (nikdo z nás) deštníky.
Takže - zkuste se usmívat, když vám z vlasů crčí voda a v jedné botě čvachtá.
V teple domova jsem pak zachmuřeně zírala na malou prasklinku na špičce kozačky, která se na mě docela drze šklebila.
Ve středu 3. ledna jsme pak jeli s manželem na pohřeb jeho jedné tetičky.
Takže - usmívat se na smuteční hosty (a že jich bylo) - jaksi nešlo.
Ve čtvrtek 4. ledna jsem se opět rozhodla být laskavá. Brzy mě to ale přešlo. Hned ráno v přeplněné tramvaji se ke mně na čtyřsedadlo vmáčkla trojice bezdomovců. S obrovitými taškami a smrdícím kanícím psem (určitě měl slintavku nebo jinou hnusnou nemoc. A kulhavku možná taky).
Když jsem o jednu stanici dřív poněkud nakvap vystoupila, přehlídla jsem dávicího dalmatina. S páníčkem (naštěstí nezvracejícím). A to chodníkové nadělení projela. V předklonu a pak i v záklonu, jak je mým dobrým zvykem. Kupodivu jsem neupadla, ale domů jsem se prokulhala. Ulomený podpatek.
Takže - zkuste se usmívat po něčem takovém.
V pátek 5. ledna máme návštěvu. Známý manželský pár s jejich šestiletým vnoučkem. A já jsem opět pevně rozhodnutá hýřit úsměvy. S kamarádkou nemám problém, je milá a delší čas jsme se neviděly. A tak klábosíme a smějeme se. Muži hrají šachy a jen ten vnouček by potřeboval ohnout přes koleno. Trochu spratek, můj názor. Lítá po bytě a hází vším, na co dosáhne.
Při obědě si ječíc prosadí "masíčko na kostičce". Na Jiřčino : "On je zvyklej, okouše to, neboj", mu dolní stehno z krůty váhavě podávám. A pak se to stane. Dítě zaječí a po bradičce mu stéká krev. Jiřina s vytřeštěnýma očima na mě křičí: "Přidržím mu hlavu, sáhni mu do pusy, máš přece malou ruku". Dítě s otevřenou pusinkou sebou mlátí a já zahlídnu ježatou kostičku, zapíchnutou mezi mandličkami.
A tak rychle hmátnu a už už jí držím mezi prsty. A nepustím ani když mě Tomášek rafne. Do ukazováčku pravé ruky. Má sice vypadané dva přední zuby, ale stejně to pěkně zabolí.
Takže - zkuste se laskavě usmívat po něčem takovém.
Kostičku jsem tedy vytáhla, ale ruka mi začíná otékat. A že mě dítko několikrát v tom nastalém zmatku pěkně nakoplo, to zjišťuji až večer. To když si kromě sádry prohlížím i několik hematomů na holeni pravé nohy.
A tak do druhého týdne nového roku vstupuji sice s dlahou na pravé ruce, ale nezlomená. A pořád s přesvědčením, že s úsměvem jde všechno líp.
A kdyby to náhodou nešlo, tak bych se na to podívala. To mi tedy věřte.
