Po bouřlivé, hromy a blesky prošpikované noci je náš předposlední den znovu jako malovaný, se spoustou žhoucího slunce a báječně teplé vody. Pro nás dva - a hlavně pro ty naše klouby - jako stvořený.
Já se nechávám od samého rána hladit a nadnášet mírnými vlnkami, vdechuji lahodný mořský vzduch těsně nad hladinou (spousta jódu) a je mi blaze. Manžel brblá, že je to už zase Tálinskej rybník a jak ho znám, určitě by rád hupsnul do nějakých příšerných vln. Po krásném dni nás zaskočí další bouřka, takže o večerní procházce si můžeme nechat jenom zdát. Noc pak - jen samé hromy a blesky, vítr a déšť.
A tak se naposled probouzíme do azurového rána, rychle balíme své dva kufry a po báječné snídani upalujeme k moři. Vůbec se nám z jeho laskavé náruče nechce odejít. Všechno ale jednou končí a já na rozloučenou tu vodní hladinu ze samé vděčnosti několikrát políbím. A když v dálce táhle zahouká parník, no - může mi to srdce utrhnout.
Na letišti v Monastiru opět vydatně prší a čekání na odlet je neskutečně dlouhé. V hale jsou snad všechny národy z celého světa. Češtinu vůbec neslyšíme a já musím setsakra špicovat uši, abych rozeznala hlášení, které se bude týkat právě nás. Průvodce už nemáme a do toho všeobecného zmatku občas zachroptí z ampliónu informace o tom či onom letu. Skoro nerozumím a po třech hodinách marného poposedávání propadám panice, že jsme letadlo prošvihli. Připadám si jako úplný blbec, francouzsky sice jakž takž umím, ale to chraptivé odemletí číslovek v rychlém sledu za sebou mě mate. Navíc se k nám přiženou (úplně vyděšení) naši pardubičtí známí a dříve tak vtipná a laskavá paní je úplně hysterická: "Co říkají... kdy poletíme... jestli nám to frnklo... co budeme dělat... nemáme už žádné dináry?..." "A my snad jó?".- chce se mi na ní zaječet.
No konečně. Nic jsem neprošvihla, mikrofón odchrchlává číslo našeho letu a my se naloďujeme. Letíme v pořádné bouřce, strašně to s námi hází, navíc za mnou sedí rodina s malou holčičkou, která střídavě blinká, pláče a když se trochu zklidní, tak mě kope do ledvin.
Konečně jsme nad Prahou, je mi zvláštně u srdce, když kroužíme nad Vltavou a jasně osvětleným hradem. A jsem najednou moc šťastná, že jsme konečně u nás - doma!
A tak s Vámi se všemi, moji přátelé a známí - jsem se chtěla tímhle vyprávěním podělit o putování saharskými pláněmi a troskami Kartága, o tamnější báječné moře a horké slunce, o vůni máty, ibišků a divokých pomerančovníků a o chuť datlí, sladkých jako med.
Třináct dílů se mi zdálo tak akorát - všechno jednou končí a něco jiného začíná.
