Putování za Fatou morgánou - osmá část

Z parku proti našemu hotelu fouká od rána poněkud ostřejší větřík a nese s sebou těžkou vůni bylin a kvetoucích keřů. Jindy tak azurová obloha jakoby naráz ztěhotněla několika temnými mraky, ženoucími se odněkud až z nitra Afriky.

Sbalíme proto rychle osušky a vracíme se radši do hotelu. Mraky najednou zmizí, takže se odpoledne pěšky vydáváme do pevnosti Hammametu, které říkáme pevnost Boyard. Trasa je to dlouhá, znásobená náhle vyšlým pálícím sluncem. A tak uhýbáme na zkratku, údajně "velbloudí stezku", lemovanou kvetoucími ibišky a olámanými (asi od těch velbloudů) chlebovníky. Nepotkáváme vůbec nikoho a po velbloudech ani vidu, ani slechu. Jen pozorně sledujeme, kam a do čeho vlastně šlapeme.

Zamíříme do obchůdku označeném "Fixed prices- Stálé ceny" a vybíráme pohlednice. Zpátky jdeme v pobřežních vlnách a je to neskutečné blaho pro naše unavené nohy. Scenérie je stále stejná - bělostné jachty a výletní parníky na stříbřité hladině, kvetoucí ibišky, verbeny a bougenvillie po bílých zídkách hotelů, které míjíme - a pak hlavně to neskutečné ticho a klid.

Po opulentní večeři se jdeme posadit k velikému bazénu nad mořem. Vane mírný větřík a od místní restaurace zaznívá rytmická hudba a výkřiky organizátorů večerního matiné. Moře tiše šumí a na temné obloze nad námi se chvějí hvězdy. Je vidět i Velký vůz, ale je poněkud matnější než nad staletou lípou u nás doma. I severka je lehce zamlžená, zato jedna hvězda, pro nás z neznámého souhvězdí (ajaj, malou otočnou mapu hvězdné oblohy jsem si zapomněla vzít) - tak ta září úplně jasně. Nebe směrem do pouště je ale inkoustově modré, takže zítra bude určitě zase krásný den.

Jdeme se ještě na chvíli projít kousek po mořském břehu ve šplouchajících vlnkách, ale dopoledních  deset kilometrů je najednou v našich nohách zatraceně znát a tak se loudavě vracíme do hotelu. Poslední pohled věnujeme blikajícímu majáku z pevnosti, kde jsme byli dopoledne. Městečko na výběžku poloostrova je krásně osvětlené a přesně kopíruje ztmavlé moře. Z uličky kovotepců se ozývá rytmické ťukání a bubny na pódiu před restaurací rozechvívají svým rytmem černočernou pobřežní noc.

Zastavujeme se a zasaženi všemi těmi zvuky se díváme přes záliv, kde pulzuje srdce saharské pouště.