Putování za Fatou morgánou - dvanáctá část

Do bájného Kartága jedeme po dálnici necelou hodinu. Cesta je lemovaná kvetoucími ibišky, olivovými háji a vinicemi. Na úhorech se pasou stáda ovcí a my míjíme i pečlivě udržované travnaté zelené pláně s velkými golfovými hřišti.

Občas zahlédneme smutné zaprášené domy s rovnou střechou, obvykle jen se dvěma okny, vždycky ale s pečlivě zavřenými modrými okenicemi. Okolo pak nezbytný trnitý plot s prostrkanými větvemi, žádné ibišky nebo keře, kterých okolo dálnice kvetou celé trsy. Přilehlá pole jsou obrostlá mohutnými trnitými opunciemi s jasně žlutými poupaty - velice oblíbená místní delikatesa.

Jak přejíždíme k severu napříč poloostrovem Cap Bon, okolní krajina se mění a přibývá listnatých lesů i obdělaných polí. Se svítícími bílými pískovcovými skálami, koberci bylin a travin mi to všechno připomíná francouzskou Riviéru.

Vjíždíme na předměstí Tunisu - Barda, s choulícími se chatrčemi (slumy) s plechovou nebo rákosovou střechou. Směrem do středu města jsou ale už domy zářivě bílé a přibývá i kvetoucích keřů a zeleně. Od průvodce se dozvídáme, že v centru bydlí střední vrstva obyvatel, v Kartágu pak ti bohatí a v Sidi Bou Saidu už jen samí milionáři. Těsně před Kartágem míjíme basiliku sv. Ludvíka, památku na francouzský protektorát.

Procházíme se lázněmi Antonia Pia a rozvalinami Kartága, všude jen samé ruiny a kolem trosek bývalých věhlasných lázní roste jen suchá tráva. Padá na mě obrovský smutek, co my lidé dokážeme, když chceme něco zničit. A to platí i pro dnešní dobu a vztahy mezi námi...

Bájné Kartágo bývalo kdysi velice bohaté a v době punských válek bylo zničeno poprvé. Za vlády Césara pak bylo založeno nové (ještě bohatší Kartágo) římské, které bylo v pátém století kmeny Vandalů znovu srovnáno se zemí a navíc, ještě celé posypáno solí.

A tak v tiché úctě procházíme sutinami, pod námi majestátně šumí moře, po kterém kdysi dávno přijížděly římské lodě s karavanami velbloudů a s dalším nezměrným bohatstvím. Z rozvalin je až neskutečný pohled na jeho stříbřitou hladinu, kde se jemně jako nevěstin závoj vznáší lehký mlhavý opar. A tak se s tou krásou kolem loučíme posledním dlouhým pohledem a odjíždíme do tuniského St. Tropéz - Sidi Bou Saidu.

Postupujeme, spíš se ale v tom vedru vlečeme, tržištěm strmou uličkou a míjíme proslulou filmovou kavárnu z "Angeliky". Okolí svítí čistotou a velikým bohatstvím, domy a jejich zídky jsou jiskřivě bílé, k modré obloze se vypínají palmy, agáve s obrovskými hrozny květů, bouganvillie a vistárie. Konečně jsme na útesu a užasle zíráme na ospalý přístav s jachtami hluboko pod námi.

Cesta dolů je přecpaná trhovci, slunce zešílelo a my prcháme tak nějak před obojím. Najednou se ozve výkřik: "Tšíkí - Češi - pivo, becherovka?"... Vida, jaký máme ve světě věhlas! Vracíme se do centra Tunisu, kde máme dvě hodiny na prohlídku Mediny - tržiště, pověstného místa zlatníků, kovotepců, rybářů a kdoví, čeho ještě. Mám pocit, že bloudíme, ulička se rozbíhá několika směry, nikdo nám sice nic nenabízí, ale já cítím ty ospalé pohledy v zádech. Dostávám strach, o to větší, že patrové domy okolo jsou namačkány těsně k sobě, dva lidé vedle sebe neprojdou a jen občas zahlédneme kousek probleskujícího se modra nad námi. Uff ta úleva, když se záhadně dostaneme k Magazinu General, obchodnímu domu!

Když jsme konečně v autobusu, přižene se ukrutánský liják, který skončí až někdy ráno. Od naší  "La femme de la chambre - pokojské" se dozvídáme, že takhle tady pršívá jen v lednu a únoru. Potřásá při tom nevěřícně hlavou a říká, že teď, po takovém příšerném lijavci poteče v některých řekách dokonce VODA, která alespoň z nich odnese naházené odpadky. A má pravdu, protože když jsme se autobusem vraceli, přejížděli jsme několik mostů přes rozvodněnou řeku.

Usínám ale se vzpomínkou na docela jinou vodu. Na jiskřivou mořskou hladinu s jachtami pod ospalým vysokým útesem, která už navždycky zůstane v mém srdci.