Pondělí - celý den od rána až do večeře - máme polopenzi - trávíme na pláži pod slunečníkem a jsem moc ráda, že jsem poslechla manžela a neležela na přímém slunci tak, jako před pár lety v Bulharsku.
Tenkrát jsem se spálila tak strašně, že jsem celý týden mohla chodit jen v sešpendleném prostěradle. A to jen velice opatrně, o sezení se zmiňovat radši nebudu. Hrůza vzpomínat. Navíc, tělo si takové věci moc dobře pamatuje a o následcích (po letech) bych mohla sáhodlouze vyprávět.
Voda je tady prostě nádherná, den ode dne teplejší a pro mě přímo ideální, protože - žádné vlny. Manžel trochu brblá, pro něho vrhat se do vln je totiž rozkoš, pro mě je to naopak šílenství. Prozatím máme co číst, jídlo je výtečné, moře ještě krásnější, takže vyhříváme svoje mírně ztuhlé klouby v teplém písku a pozorujeme bělostné plachetnice, surfy a výletní lodě před námi na obzoru.
Místní společnost nenechá nás rekreanty ani chvíli se nudit, protože různí agenti stále něco nabízejí. Od ranního tělocviku přes vyjížďky na koních po mořském břehu, velbloudech (ty jsem ale tady poblíž nikde neviděla), výlety rybářskou lodí s potápěním k vraku a vyhlídkové lety s padákem za rychlým člunem. Ty obdivujeme nejvíc. Když pak doma vyprávíme našemu kamarádovi, že jsme to chtěli zkusit (manžel, já proboha ne! ), upřímně se vyděsí: "To bys mu takový hazard v jeho věku dovolila?"
Takže každý den probíhá v příjemném nicnedělání.
Musím se ještě zmínit o stravování. Snídaně jsou švédské stoly, sice bezmasé, ale lze si doobjednat co hrdlo a kapsa ráčí. Konstantně máme čaj, hlavně mátový, káva (slabá, patrně nějaká náhražka a to je snad to jediné, co mně tady chybí - prskající horká, silná černá káva). Jinak je kakao a celé hory pečiva z listového těsta. Vynikající jsou džemy a marmelády, nejvýtečnější je pak z meruněk s celými půlkami ovoce. Každý den snídáme obvykle celou hodinu, baví nás (a pozorujeme, že nejen nás) nikam nespěchat.
Nedá mi, abych se nezmínila o večeřích. Jsou opět vynikající, obvykle 5 - 6 druhů zeleninových salátů, ryby dušené nebo pečené, slanečci ve zvláštním nálevu a pak masa v různých úpravách. Kuřecí, krůtí i velbloudí a kuskusy ze skopového. Manžel přímo ujíždí na polívkách, oba jsme si oblíbili ty pálivé z paprik a rajčat, zavařené pohankou. Jsem zvědavá, jak přibereme. Ale nastojte, já zhubla o tři a můj drahý dokonce o celá čtyři kila. K báječné zdejší kuchyni musím ještě dodat, že je těžké odolat moučníkům. Jsou ale většinou přeslazené (máčené v medu) a tak si občas dáváme měchurku nebo zmrzlinu.
Večer před odjezdem na poušť prožijeme mírný šok. Tedy já docela určitě. Manžel, ve snaze utáhnout kapající kolečko od přívodu vody k WC jím svou zápasnickou ručkou (tím kolečkem) pootočí a já než slyším jeho zběsilé výkřiky: "Opraváře, zavolej někoho!" A vidím proud vody, stříkající až do pokoje. Ještě, že jsme v prvním patře, ale stejně, ten elent! Tak rychle jsem snad nikdy neběžela a francouzsky nemluvila. Co nemluvila, skoro jsem na recepci křičela a chrlila ze sebe takové výrazy, které v žádném slovníku francouzštiny patrně nejsou.
Domluva byla rychlá, recepční asi pochopil, takže metelím zpátky. Manžel s brunátnou tváří tlumí z posledních sil proud vody a syčí: "Kde jsou?" K mé i jeho úlevě se hned vzápětí přiklátí dva maníci s nezbytnými brašnami a zručně přívod vody opraví. Nemluví francouzsky (jen - no problém -) , takže vyklízím pole a nechávám volný průběh jejich posunkové řeči s mým drahým. Když se za chvilku objeví i statná třicátnice s kýblem a mopem, málem se mi samou vděčností podlomí kolena. To leknutí pak my dva spláchneme několika hlty džinu, přivezeného z naší drahé vlasti.
V zářivém úterním ránu není už nikde ani kapička vody a my se bez obav můžeme vydat vstříc novým dobrodružstvím.
Sahara, jak mě asi osloví, její žhoucí dech a vůně.
