Putování za Fatou morgánou - desátá část

"Sen je sen a kdo mu věří, blázen ten" - říkávala kdysi moje babička. A já to úterní ráno podivný sen měla. V tom snu jsem zraněná při nějaké autohavárii a doktorka mi nechce poskytnout první pomoc. Slyším hlasy a bouchání dveří.

Někdo ale v tuhle nekřesťanskou hodinu tluče a kope do dveří našeho pokoje. A protože sen doznívá, jsem zmatená a nevydám ani hlásek a ani manžela nevzbudím. Nějací opilci s vervou buší a vykřikují: "Police, police - policie, policie." Manžel spokojeně oddychuje a já se konečně odhodlám a zaječím: "Qu´est-ce que c´est - Co to je?" Za chvíli je pak slyšet podobný rachot  u vedlejšího pokoje a to už se v tom randálu probouzí dokonce i manžel. Po takovém incidentu by mě nikdo na východ slunce (na pusté pláži) nedostal ani za nic.

Vstáváme pozdě, u snídaně jsme mezi posledními a pak se loudáme k moři. Je dnes báječně teplé, ale řve jako pominuté. Valí se vlny jako hory a já si určitě nezaplavu. Škoda, že návštěva Kartága je až ve čtvrtek, ideální by na těch našich čtrnáct dní byly výlety tři.

Můj drahý je ale ve svém živlu, neustále mizí ve vlnách a půvabná blondýnka na vedlejším lehátku na mě udiveně kulí oči: "Nebojíte se o něj? "Než jí stačím odpovědět, odskotačí ruku v ruce s černovlasým plážovým krasavcem, kterých tu korzuje denně několik. Jeho kámoš vzápětí láká i mě na projížďku jachtou na obzoru (prý jeho - cha, cha), dokonce mi ji ukazuje. I když očividně nespadám do žádoucí kategorie 20 - 30 - 40... a blond nebo single. Jo, zdejší hoši jsou divočáci a zkoušejí to na všech frontách, i na těch už dávno, dávno dobytých... Nejlepší je vyhýbat se přímému očnímu kontaktu, byli(y) jsme varováni(y).

Po výtečné večeři (jak jinak) zůstáváme v místním "baru" na program, který je v ceně zájezdu. Jde o soutěž "Nejsympatičtější novomanželský pár" v mezinárodním obsazení. Nejvíce párů je německých, jeden francouzský a poslední český. Poněkud zvláštní je, že účinkující jsou baleni do toaletního papíru (co osoba, to jedna celá role) a muži pak musí probíhat uličkou se zavázanýma očima a svou milovanou najít. Oči mají zavázané šátkem, ne tím papírem - a jsou navigováni partnerkami (za přispění tlumočníka pro nás, publikum). Jeden z novomanželů se dokonce zřítí z asi půl metru vysokého pódia do první řady diváků a davy ryčí nadšením. Nejhlasitější je německé publikum a mně trochu vadí, že náš pár nakonec prohrává. Mezi přestávkami - zdají se mi z programu nejlepší - duní africké bubny.

Když se po půlnoci vracíme, miliony hvězd i v té černočerné noci nás úplně spolehlivě zavedou do uličky kovotepců, odkud je k našemu hotelu jen kousek. Na chvilku se zastavujeme, vítr se docela utišil, moře lehounce šumí a zítra bude určitě zase krásný den.