Tunisští Berbeři, o nichž se chci zmínit, jsou potomci jak bájných Féničanů, Římanů i Arabů. Jejich označení je z řeckého Barbados, což znamená jakýkoliv národ, žijící mimo území Řecka a Říma.
V úterý odpoledne nás průvodce v autobusu informuje o těchto obyvatelích Tuniska, které navštívíme v jejich prapůvodních obydlích, vyhloubených ve stráních z hlíny, kamení a štěrku. A jak nám bylo řečeno, i tenhle dům má nad vchodem namalovanou rybu pro štěstí (místní starodávný zvyk)
S hlasitým "Asláma - dobrý den" (byli jsme poučeni) vstupujeme a hned u vchodu nás halasně vítá údajně 85-ti letá Berberka Fatima. Je silně nalíčená hennou (dlaně, předloktí i chodidla, které nám několikrát ukazuje) zdůrazňujíc, že tak učinila pro "vzácnou návštěvu" - nás. Je víc než čiperná, brebentí ostošest a když jí míjí můj víc než stokilový zápasník, přestane na chvíli drmolit a plácne ho po zádech s výkřikem: "Óh, šéén man". S gustem pozoruji, jak ho stále sleduje a ráda bych si jí v okamžiku jejího zbožného zanícení zvěčnila. Podaří se to až manželovi, ale na fotce vedle ní zírám naopak já a vypadám na rozdíl od ní značně zchváceně. Jo, takový je život.
Ženy Berberů jsou velice sebevědomé a v některých kmenech prý dosud dědí po rodičích dcera a nikoliv prvorozený syn.
Ke zdobení hennou se ještě vrátím. Když nám tenhle obyčej předváděla stará Fatima, nezdál se mi až tak krásný. Své mínění jsem si pak opravila až o týden později v muzeu v Bardu, což je předměstí hlavního města Tuniska - Tunisu, kde nás prováděla dcera majitele tohoto muzea. Žasla jsem, jak na této krásné mladé dívce je to tradiční nalíčení půvabné. A dozvěděli jsme se, že se udržuje vždycky s nějakým významným výročím - svatbou, vzácnou návštěvou, křtem, promocí...
V jeskyni u Fatimy jsou nám předvedeny některé obyčeje, jako např. mletí mouky mezi dvěma kameny a prohlížíme si jednotlivé místnosti, kde je stálá teplota kolem 20-ti° C i za toho největšího žáru. Trochu legrační jsou ale umělohmotné kyblíky a různé plechovky, naházené v jednom rohu. V sousedství všemožných hliněných nádob se tyhle výdobytky civilizace moc dobře nevyjímají.
S hlasitým "Bisláma - nashledanou" (doporučeno) se loučíme. A já nezapomínám vhodit do připravené ošatky 1 tuniský dinár za uznání, kterého se mému drahému od paní Fatimy dostalo.
Těch pár kroků k autobusu se potácíme jako opilí, vedro nás totiž znovu drapslo do svých pařátů a tak po nasednutí se rádi vracíme do Elhamy, odkud přes Kebily zamíříme do konečné stanice - Douzu. Předtím ještě máme v plánu navštívit oázu s velbloudí karavanou.
Jedeme do údolí, občas míjíme zaprášené vesnice a šedivé domy se zavřenými okenicemi. Podél silnice pobíhají školáčci s brašničkami a tabulkami na psaní. Palem je čím dál míň´, většinou míjíme směrem po větru ohnuté eukalypty a různé trnité křoviny. Projíždíme posledním městečkem a už jsou tady velbloudi. Několik desítek zvířat tu stojí nebo leží (přežvykuje) a karavany s turisty přicházejí a odcházejí.
Zdejší velbloudi jsou jednohrbí dromedáři a přivedli je sem údajně Římané. Tak jako datle i oni mají své majitele, takže divocí velbloudi se zde nevyskytují. S manželem jsme se rozhodli vycházku na nich neabsolvovat, nemusíme mít totiž všechno. Když se ti statečnější z nás po vyjížďce vrátí, podělí se s námi nejen o zážitky, ale i o značnou dávku nezbytného odéru., který nás zalehne jako těžká duchna.
Poušť je náhle ztichlá a tak jako my i velbloudi a jejich strážci ji rychle opouštějí. Za chvíli ji totiž opanují žlutí a černí štíři, písečné krysy, psi a zmije. A tak není o co stát. Rychlým klusem nás ještě míjí hubený koník s plošinkou, na které balancují tři beduinské děti. Mávají a tak jim také zamávám, i v tom šeru vidím jejich krásné veliké čokoládové oči a široký bílý úsměv.
Už za úplné tmy přijíždíme do hotelu v Douzu, kde strávíme nefalšovanou africkou noc v samém srdci pouště. Ihned se nás chopí nosiči a na schodech nás vítá obrovský olivrejovaný portýr. Mě a manžela doprovází do pokoje malinký mužíček, celý bez sebe, že si se mnou může poklábosit francouzsky. Po nezbytném - jak se máme, odkud jsme a kam máme namířeno - dává můj drahý nervózně najevo, že je nejvyšší čas se opláchnout a upalovat na večeři. Po otevření dveří pokoje se ale na nás vyvalí tak vařící vzduch, že málem upadnu. A to je signál pro našeho mužíčka, teatrálně vyskočí saltem na postel a několika ráznými kopanci zapne velikánskou bednu nad ní. Klimatizace dělá ohromující rámus a tak posunkově naznačí vypnout, zapnout a pak s dinárem v dlani a přáním šťastného pobytu konečně vypadne.
Po nezbytné studené sprše (to blaho) se vlečeme podél jemně šplouchajícího bazénu na večeři. Je báječná, zato noc, ta byla úplně strašlivá. Klimatizace řvala jako pominutá, vedro v pokoji se dalo krájet a manžel tu strašlivou bednu pořád (se stále hlasitějším klením) vypínal a zapínal a koncem té noci jsme asi usnuli, protože ve čtyři ráno nás museli probouzet.
Jo - kdepak, není nad nefalšovanou africkou noc v nitru saharské pouště.
