Je pondělní ráno, většina krajanů dnes odletěla, Češi sem totiž jezdí většinou na pouhý týden. Nás dva ještě čeká jeden výlet a to do Barda, což je předměstí hlavního města Tuniska -Tunisu, dále pak do Kartága a Sidi Bou Saidu.
Trasa je prý dlouhá asi šedesát kilometrů a vede napříč celým poloostrovem Cap Bon, v jehož jihovýchodní části je i náš Hammamet.
K včerejšímu výletu do pevnosti Boyard chci jen dodat, jak mě překvapilo, co lidí bylo tu neděli v ulicích a hlavně pak na mistní pláži. Ve všední dny tady nebylo vidět skoro žádné ženy (kromě rekreantek). Jen muže, pokuřující vodní dýmky před bistry a kavárnami a pak hlavně děti, klusající v jednotných modrých a růžových kabátcích (uniformách) do školy.
Moře u pevnosti to odpoledne temně hučelo a veškerá omladina, doprovázená vždy jedním nebo dvěma dospělými (asi nedělní škola) skákala jeden přes druhého do vln zálivu. Do toho zval muezin tlampačem k modlitbám a my ještě daleko za zátokou slyšeli jeho naříkavý hlas. Zvláštní bylo, že i malé holčičky skákaly do moře navlečené tak, jak přišly - v šatičkách - a ty větší pak v texaskách a halenkách.
V pondělí už od rána pobíhá po pláži s velikým podnosem pohledný "le jeun garcon - mladík", který s hlasitými výkřiky ´Vuššš´ nabízí pečivo ve tvaru jakéhosi velkého mezikruží, vydatně obaleného v cukru. Je křehoučké a přeslazené (opět asi máčené v medu). Je za pakatel: "Pour vous seulement un dinár madame et monsieur - Pro vás pouze za jeden dinár paní a pane".
Celé dopoledne je překrásně, od moře vane hebounký vánek a slunce přímo šílí. A tak jsme převážně pod slunečníkem. Po obědě ale dojde k nečekanému zvratu, obloha ztmavne, moře zneklidní a začínají se točit vlny. Můj drahý je rázem ve svém živlu, že tady konečně zažije něco jiného, než "Tálinskej rybník." A já se nechám od něj - nevím proč - obalamutit (haleká na mě jak na lesy, snažíc se přeřvat hukot moře). A tak k němu plavu. Chytí mě za ruce a když se chci vrátit na břeh (voda mi sahá jen do pasu), podemele vlna písek pod mýma nohama.a praští se mnou. Rozplácnu se a asi bych se (nevytáhnout mě manžel) těch pár metrů od břehu utopila. Po zbytek odpoledne pak prskám jako leguán nalokanou vodu s pískem a do moře už mě nikdo nedostane ani náhodou.
Dnes večer nikam nejdeme, jsme docela unavení a na ráno si objednáváme buzení. Chceme se totiž podívat s našimi pardubickými známými na východ slunce. Protože - kdo neviděl vycházet slunce nad mořem - jakoby u moře ani nebyl.
