"Tys´ poradila našemu Péťovi, aby při distančce vždycky koukal půl hodiny z okna?" - praská (nebo prská) na mě z telefonu naše sousedka z chalupy.
Nějak mi to hlava nebere a tak jen zakoktám: "Cože?" Abych vzápětí, po oboustranném mlčení, protože jsem z jejího dotazu poněkud "mimo", dodala: " A co jako?"
Péťa je Renátčin desetiletý syn a každý den vysedává u počítače. Nejen při distanční výuce jako ostatní školáci, je totiž úplně posedlý všemožnými hrami (střílečkami). A u počítače proto dřepí (cituji rodičku) celé dlouhé hodiny.
A já si najednou vzpomenu, že mi vlastně Peťánek před dvěma dny esemeskoval, jak má jeho maminka strach, že si úplně zničí oči. A že už má dokonce i brýle, protože hůř vidí.
Takže jsem mu poradila něco v tom smyslu, aby se vždycky po půl hodině u počítače díval z okna do dálky, třeba do korun smrků u jejich zahrady. A tím že si jeho oči odpočinou.
A Renátka dnes ráno načapala svého milého synka, jak při právě probíhající distanční výuce zasněně postává u okna a dlouze zírá někam do dálky.
Když se ho zeptala, co to má znamenat, uslyšela: "To mně řekla teta Lída. Já se proto teď dívám z okna, abych pak nemusel přerušovat tu hru. Ta totiž trvá celou půlhodinu, mám to zmáknutý...".
A já si hned vzápětí vybavila dávnou příhodu z dětství. Maminka jednou dala mému - tehdy ještě - pubertálnímu bratrovi čistý vypraný povlak na peřinu a řekla mu, aby ho navléknul. Bratr se vrátil asi po půlhodině celý zdeptaný: "Tak nevím mami, jak to děláš, ale dalo mi pěknou fušku, než jsem tu zatracenou matraci do toho povlaku našťouchal."
Takže, půlhodinka sem nebo tam.
